Neumím se modlit

Při pohledu na modlícího se Ježíše učedníci jistě vnímali mimořádnost jeho modlitby. Bylo to asi tak fascinující a inspirativní, že toužili napojit se na tento Ježíšův vztah lásky k Bohu Otci. Možná i my  jsme někdy byli svědky modlitby člověka, který je Bohu blízko. Mohli jsme tak pocítit podobnou touhu – po živém setkání s Bohem, které přesahuje za oponu tohoto světa.

Když se pak ale chceme začít modlit, možná někdy zakoušíme těžkopádnost, nevíme kde a jak začít... Někdy toto těžkopádnost může být způsobena prostou únavou, ubíjející rutinou, jindy je to důsledek naší rozptýlenosti a pohlcenosti všemi možnými věcmi a aktivitami, které nás vlastně ani nenechávají svobodně vydechnout. Jako bychom byli zasypaní nánosy všeho, co jsme prožili, co nás tíží, na co myslíme, co stále „musíme“… Chtěli bychom se modlit nějak spontánně, ale nejde to.

Velmi osvobozující může být do těchto chvil zvát Ducha svatého, aby nás uvedl do blízkosti Boha Otce, uschopnil nás k modlitbě. Modlitba totiž není náš výkon, je to jeho dar, milost. Můžeme a máme prosit Ducha svatého, aby se v nás modlil Abba, Tati, Otče, tatínku… (srv. Lk 11,13). To je náš díl. A pak z našich úst mohou plynout radostná slova chval a důvěry,  nebo můžeme spočinout jen tak v tichu v jeho přítomnosti. Můžeme si být jistí, že v obou případech je Bůh s námi. Neboť Bůh dává svého Ducha tomu, kdo upřímně volá.

Chtěla bych Tě oslavovat,
ale jsem tolik zaměřená do sebe:
Duchu svatý, vyveď mě z této uzavřenosti,
osvoboď mě od toho, co mě poutá, modli se ve mně...

Chtěla bych ti s radostí děkovat,
že se o mě staráš i v těžkých časech,
ale radost a vděčnost mi teď jakoby chybí:
Duchu svatý, přijď, otevři mi oči
pro Tvá nesčetná obdarování, modli se ve mně...

Chtěla bych Ti předložit tolik věcí, co mě tíží a znepokojují,
ale neumím je ani pojmout do slov:
přijď Duchu svatý, přimlouvej se ve mně...

Abba, Tati, Otče ...