Nebojme se před Bohem pojmenovat své potřeby

Jednou jsem se modlil, aby mi lidé po kázání zatleskali. A skutečně, hned druhý den mi tleskala celá aula lidí, kde jsem kázal. Člověk občas touží i po věcech, o kterých jsme zvyklí si myslet, že jsou zakázané. Když jsem o týden později skautům vyprávěl, co mi udělalo za poslední týden největší radost, a že to bylo právě to, když mi lidé tleskali, dívali se na mě trochu nedůvěřivě. Nepodlehl jsem pokušení sebestřednosti a pýchy?

Zdá se mi, že ne. Zdá se mi, že člověk má být v kontaktu se svými potřebami a neschovávat je. Zdá se mi, že jako člověk měl takové potřeby i Ježíš na poušti. A domnívám se, že největší pokušení nespočívalo v samotných potřebách, ale v tom, když by Ježíš uvěřil, že tyto lidské potřeby, kterých se ďábel ve svých nabídkách dotýká, jsou hříšné a nečisté a nejdou naplnit jinak, než pokoutně a tajně a ve spolupráci s ním.

Jako kdybychom uvěřili, že voda a chleba jde koupit pouze na černém trhu.

První pokušení chlebů se dá přeložit jako potřeba materiálního zajištění. Kdo z nás nemá starost o to, aby měl střechu nad hlavou, jídlo a pití, domov? Je to něčím hříšným?

Druhé pokušení o slávě světa by se dalo přeložit jako potřeba uznání a lásky. Kdo z nás nepotřebuje vidět, že jeho práce má smysl, že není bezcenný? Kdo nepotřebuje úctu a ocenění? Je to něčím hříšným?

Třetí pokušení o tom, že se má Ježíš vrhnout z chrámu, je-li Boží Syn, by se dalo přeložit jako potřeba vědomí vlastní identity a taky jistoty a bezpečí. Kdo z nás nepotřebuje poznat, kým skutečně je? Kdo nepotřebuje pocit jistoty a bezpečí, že když klopýtne, andělé ho zachytí? Je to něčím hříšným?

Zlé není pojmenovat své lidské potřeby. Zlé je naplňovat tyto potřeby pokoutnou cestou. Přeji všem, ať letošní postní dobu nenaletí na pokušení ďábla, že není jiné cesty, než naplňovat své potřeby pod rouškou tmy a ve spolupráci s ním.

Chléb a voda se nemusí nakupovat na černém trhu. Není lidské potřeby, která by se nevešla do modlitby před Boha.