Křehkost mé víry

Odchod z domova - od Boha

Abychom pochopili podobenství o marnotratném synu do hloubky, musíme se zaměřit na skutečnost, která je úplně na začátku vyprávění. Syn řekl otci: „Dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.“ Pak vše sebral a odešel. Vyprávění evangelia je tak věcné a prosté, že nám stěží dochází, jak neslýchaná událost se tu odehrává. Tato situace je urážlivá a je v naprostém rozporu s nejvzácnějšími tradicemi té doby. Dokonce se dá vykládat, že synův způsob odchodu je totožný s přáním, aby otec zemřel. Mezi řádky jeho žádosti lze číst výrok: „Otče, nemohu se dočkat, až zemřeš.“

Synův „odchod“ je činem tedy daleko urážlivějším, než se zdá při prvním čtení. Je to tvrdé odmítnutí domova, v němž se syn narodil a byl vychován a v němž má vše potřebné. Když evangelium píše: „odešel do daleké země“, vyjadřuje tím něco víc, než je prostá touha mladého muže poznat svět. Mluví o drastickém odtržení se od způsobu života, myšlení a jednání. Ona „daleká země“ znamená svět, ve kterém je zneváženo vše, co je doma považováno za svaté.

Odchod z domova v podobenství se dá přenést do našich životů jako popření skutečnosti, že každou buňkou své bytosti patříme Bohu, který nám poskytuje vše pro dobrý a naplněný život.

Když jsem doma u Boha, nemusím se ničeho bát

Domov lze z křesťanského pohledu chápat i jako místo v hloubce mé bytosti, kde lze zaslechnout hlas, který říká: „Ty jsi můj milovaný syn, milovaná dcera, v tobě mám zalíbení.“ Je to tentýž hlas, který dal život prvním lidem a který mluvil k Ježíši. A stejný hlas promlouvá ke všem dětem Božím a činí je svobodnými, aby dokázaly žít uprostřed temného světa a zároveň přebývat ve světle.

Je to nepřetržitý hlas lásky, který zaznívá z věčnosti; kdykoli ho kdo zaslechne, obdrží život a lásku. Když ten hlas slyším, vím, že jsem doma u Boha a nemusím se ničeho bát. Jako milované dítě svého božského Otce, „i kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla“ (Žl 23,4).

Jako milované dítě Boží mohu druhé lidi těšit, povzbuzovat, napomínat a dodávat odvahu, aniž bych se musel bát odmítnutí nebo potřeboval neustálé ujišťování. Jako milované dítě Boží mohu trpět pronásledováním, aniž bych toužil po odplatě, a přijímat chválu, aniž bych ji považoval za důkaz své dobroty. Jako milované dítě Boží mohu být mučen a zabit, aniž bych pochyboval o tom, že láska, která se mi dává, je silnější než smrt. Jako milované dítě Boží mám svobodu žít a dávat život.

Ježíš mě ujistil, že mohu slyšet tentýž hlas, který on slyšel u řeky Jordánu a na hoře Tábor: „Ty jsi můj milovaný syn, v tobě mám zalíbení.“ Ujistil mě, že tak jako on je doma u svého Otce, mám u něj svůj domov i já.

Křehkost mé víry v to, že mě Bůh miluje

Ale existuje také mnoho jiných hlasů, které jsou hlučné, plné slibů a jsou velmi svůdné. Tyto hlasy říkají: „Jdi a dokaž, že za něco stojíš!“ Ty hlasy moc dobře znám. Jsou se mnou stále a vždycky zasáhnou až ta nejniternější místa mého bytí. Podsouvají mi, že nebudu milován, když si to nezasloužím úporným úsilím a pilnou prací. A tak opouštím domov pokaždé, kdykoli ztratím víru v hlas, jenž mě nazývá milovaným synem, a vydám se za hlasy, které mi nabízejí spoustu cest, jak získat vytouženou lásku.

Tyto hlasy k nám přicházejí už prostřednictvím rodičů, přátel, učitelů a kolegů, ale především – a tudy pronikají doposud – prostřednictvím médií, která nás obklopují. Říkají nám: „Ukaž mi, že jsi hodný chlapec. Měl bys být lepší než tvůj kamarád! Jaké máš známky ve škole? Určitě tu školu zvládneš! Věřím, že to dokážeš, že to zvládneš sám! Jaké máš konexe? Určitě se chceš stýkat s takovými lidmi? Tyto trofeje dokazují, že jsi musel hrát opravdu dobře! Neukazuj slabost, druzí toho zneužijí! Už ses zajistil na stáří? Až přestaneš být produktivní, lidé o tebe ztratí zájem! Až zemřeš, budeš mrtvý!“

Dokud zůstanu ve spojení s hlasem, který mě nazývá milovaným synem, jsou tyto otázky a rady neškodné. Ale když zapomenu na hlas té první, nepodmíněné lásky, pak mohou ty zdánlivě nevinné rady snadno ovládnout můj život a zavléci mě do „daleké země“. A lehko poznám, kdy se tak děje. Hněv, zatrpklost, žárlivost, touha po odplatě, chtíč, chamtivost, nepřátelství a rivalita jsou zřejmými znaky toho, že jsem odešel z domova.

Všechny tyto situace mi odhalují křehkost mé víry v to, že jsem milovaný syn, v němž sám Bůh má zalíbení. Tolik se bojím, že mě druzí nebudou mít rádi, budou na mě svalovat vinu, odstrčí mě, opomenou, budou mě ignorovat, pronásledovat a možná mě i zabijí, že stále jen vymýšlím strategie, jak bych se ubránil. Tím se ujišťuji o lásce, o níž si myslím, že ji potřebuji a že si ji zasloužím. Ale když to dělám, vzdaluji se z domova svého otce a přebývám v „daleké zemi“.

 Otec mě pořád vyhlíží se vztaženýma rukama

Jsem marnotratným synem i dcerou pokaždé,
když hledám bezpodmínečnou lásku tam,
kde ji nelze nalézt.  
Ale Otec mě pořád vyhlíží se vztaženýma rukama,
aby mě znovu přijal zpátky
a mohl mi zašeptat do ucha:
„Ty jsi můj milovaný syn,
má milovaná dcera,
v tobě mám zalíbení.“