Hlavně ať si Bůh nevybere mě

Když jsem se zadívala v textu na Boží otázku „Koho mám poslat, kdo nám půjde?“ vybavila se mi situace, kterou všichni jistě dobře známe – učitele, který se rozhoduje, který žák půjde k tabuli, aby ho vyzkoušel. Studenti se krčí, schovávají se za záda toho, kdo je před nimi, aby na ně nebylo vidět, vyhýbají se očnímu kontaktu s učitelem, a nakonec si úlevou oddechnou, když kantor k tabuli vyvolá někoho jiného. 

Proč zrovna takový obraz k této větě? Představme si sami sebe v jiné lavici, třeba v té kostelní. Bůh se zrovna ptá: „Koho mám poslat?“ A co dělám já? Schovávám se? Třeba za argumenty, že já nejsem ten vhodný člověk, že nic neumím, nemám žádné dary, kterými bych mohl přispět, že raději zůstanu dál na místě a ani se nehnu. Hlavně ať si nevybere mě – nechce se mi dělat nic nového, jsem zvyklý tady na svém místečku a ten hlas, který mě volá, slyšet nechci…

Teolog Giovanni Vannucci jednou řekl: „Jestliže se uzavřu do svého já, třebaže ozdobený všemi ctnostmi, a neparticipuji na životě druhých, jestliže nejsem citlivý a neotevírám se druhým, mohu být bez hříchu, a přesto se míjím cílem.“

Pán volá mě i tebe. Můžeme se přihlásít i dobrovolně – „Mne pošli.“ Nejde o domýšlivost, jde o touhu naplnit svůj život, být tím, kým být mám, jde o to sloužit. 

Že nic neumíš? Že nemáš žádný speciální dar? Jak říkává moje babička: „Tomu nevěř.“ Každý z nás má jedinečné dary, kterými může dělat svět kolem sebe lepší a následovat tak Boží hlas. 

Nevíš odkud začít? Otevři na místě, kde jsi, své oči, neschovávej se. Můžeš být více přítomný, více se dívat kolem sebe. Nabídnout návštěvu či modlitbu tomu, kdo je nemocný, věnovat pozornost tomu, kdo je nový… a pak třeba vyjít ven a nebát se mluvit o tom, čemu věřím – že Bůh je dobrý.

 Stojí za to pro Boha opustit naše teplá místečka a nechat se vést jeho Duchem tam, kam nás posílá. Protože právě tam se můžeme stávat plně sebou a žít smysluplný a naplněný život.