Základní články víry

V různých textech se setkávám s pojmem "základní články víry" nebo také "závazné učení RKC církve". Nikde jsem vsak nenalezl vysvětlení a hlavně přehled, co tam patří a co ne.

Co má dělat člověk upřímně věřící v Boha i Ježíše Krista v případě, že s některými body učení prostě nemůže souhlasit?? Jistěže každá církev má plné právo (a povinnost) hlásat nauku, o které je přesvědčena, že je správná. Avšak pokud je víra v tomto smyslu ve všech bodech závazná pod sankcí hříchu a tedy ohrožení vlastní spásy,dostává se takovýto člověk do těžkých vnitřních konfliktů svědomí. K tomu všemu ještě RKC považuje své učení za jedině správné a neuznává pluralitu cest ke spáse v rámci křesťanství.

Řešením - podle mého názoru - by bylo považovat učení RKC za ideál, o kterém je církev plně přesvědčena a o dosažení kterého usiluje, ale zároveň připustit možnost, že existují i jiné cesty ke spáse v rámci křesťanství ("Duch vane kudy chce") a jen Bůh zná plnost pravdy. Přece se učíme, že Boha nelze poznat, a přesto zde na zemi prohlašujeme (RKC), že známe jedinou správnou strmou stezku,která k Němu vede.

Přehled základních článků víry naleznete v Katechismu katolické církve. Jsou to v první řadě pravdy obsažené v tzv. ´Vyznání víry´(přehledně a čtivě naleznete na našich stránkách - Credo, dále tzv. ´Svátostná ekonomie´ (tj. vše, co se týká svátostí), dále sem patří praxe, tj. jak toto všechno uvést do křesťanského života (otázka hříchu a milosti, desatera přikázání, jak se člověk stává křesťanem, co je to modlitba, čím se vyznačuje pravý vztah ke Kristu), to všechno tvoří rovněž nedílnou součást závazného učení církve.

Avšak ona "závaznost učení církve", jak ji popisujete, ve mně evokuje onen velmi známý pohled "zákona". Tzn. mou povinností je plnit Boží ustanovení; neplním-li je, budu trestána. Bůh nás však zve ke svobodné a radostné cestě plné lehkosti, kdy postupujeme kupředu, podle svých schopností a možností a Bůh sám ví, že denně 77krát nedostojíme tomu, co bylo řečeno a nesoudí, ale odpouští . Myslím, že konflikt svědomí by neměl být na místě, pokud postupujeme takto.

Chci tedy zdůraznit onen opačný pohled - Bůh, který je pozváním. Otázky, které mohou ve mne vzbudit konflikt svědomí, jsou výzvou.

Není snadné ve víře přijímat vše, co církev předkládá. Zásadní je však vnitřní pravdivost. Znám dobře nauku církve, včetně argumentů, kterými je podložena? Hovořím o svých pochybnostech s kompetentními lidmi? Modlím se vytrvale za vyřešení situace, kdy je něco v učení pro mně nepřijatelné? Není moje nepřijetí určováno neochotou měnit životní styl? Někdy je na místě důvěra - i když nejsem schopen v současné chvíli chápat, nakolik je v mých možnostech, je přijmu.

Zároveň je třeba vědět, že církev se ve svém chápání teologie postupně vyvíjí (nejde o proměnu zjevení samého, to bylo vyčerpávajícím způsobem sděleno skrze Krista, ale spíše o vysvětlování, ve kterém církev postupuje podle svého nejlepšího vnímání a chápání. To potom také předkládá věřícím. Je tedy třeba posuzovat i ono ´závazné učení církve´ jako něco plného života, co se mění na základě postupující vědy, nových poznatků o člověku samém a vůbec kvůli stále jemnějšímu vnímání skutečnosti, které konstatují psychologové.

V otázce spásy - církev neříká, že lidé, kteří nejsou v katolické církvi (popř. nevěřící) nikdy nemohou být spaseni. Naopak. Připouští tedy i jiné cesty ke spáse, než katolickou církev, a to právě pro to, o čem píšete, že totiž pouze Bůh zná plnost pravdy a konečné spasení záleží pouze na něm.
....
V praxi ale církev přijme každého, ať má názory, jaké chce, pokud chce být přijat. Je ale samozřejmě nutné, aby takový člověk toužil upřímně hledat pravdu.

Pro římskokatolíka tedy nejde o to sjednotit s Římem ve všem, ale upřímně a pokorně hledat pravdu tam, kde nesouhlasí, v jednotě se svou církví. Nezvnikly právě na základě takového postoje mnohé skvělé knihy, stránky a místa, která posunula církev kupředu? (Např. v Opatství Dombes ve Francii už léta pracuje ekumenická skupina lidí, kteří se snaží navzájem si objasnit názory a postoje a hledat pravdu. Vskutku moderní postoj, který nebyl dříve možný.)
...
Znovu upozorňuji na to, že církev samozřejmě ví a je si vědoma toho, že k ideálu pravdy se postupně jen přibližuje a že její poznání je v tuto chvíli jen částečné. Nemůže však jinak, než předkládat to, k čemu v tuto chvíli došla, jako pravdy víry.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus