Začali jsme spolu bydlet

Dobrý den,

dnes večer jsem objevila vaše stránky a musím přiznat, že je to něco, co jsem už nějaký čas hledala. A tak čtu dotazy mých vrstevníku, vaše odpovědi a prosím vás tedy také o radu v mé situaci.

Má víra je jako na houpačce. Bůh hrál v mém životě vždycky „nějakou“ roli. Když jsem ho potřebovala, prosila jsem, když mé prosby vyslyšel, děkovala jsem, když jsem ho nepotřebovala, neotravovala jsem.

Dostala jsem se na vysněnou vysokou školu a tam potkala svého „věřícího“ přítele. Začali jsme spolu chodit, pak spát a nakonec i bydlet. Říkali jsme si, že až dostudujeme, vezmeme se a bude nám krásně.

Jenže můj klid v srdci po třech letech přerušil o Velikonocích jeden kněz při zpovědi. Musím přiznat, že mi srazil růžové brýle a nebylo to příjemné, ale děkuji mu za to. Uvědomila jsem si, že do křesťanky, za kterou jsem se považovala, mám hodně daleko. V té chvíli jsem opravdu snad poprvé upřímně litovala svých hříchů. Uvědomila jsem si, že Boha miluji a ke svému životu potřebuji.

Kněz mi doporučil svatbu nebo rozchod. Příteli jsem sdělila své trápení, byl velice překvapený a řekl mi, že mě má rád, ale na svatbu ještě není připravený. A já teď také ne. Bohu chci jednou dát svůj manželský slib „při plném vědomí“. Máme v podstatě pěkný vztah, zamilovanost opadla, ale láska zůstala. Jenže jak čas běží, začali jsme kromě sebe poznávat vzájemně své rodiny, nacházet na nich chyby, které více či méně respektujeme, své názory (ve kterých se někdy neshodujeme) a začaly se také objevovat otázky týkající se naší budoucnosti a tu se naše názory rozcházejí. A tak si kladu otázku, jestli je On opravdu ten pravý. To mě velice trápí. Svůj vztah nechci vzdát a chci za něj bojovat. Děkuji za Vaši odpověď.

Milá ...
velmi oceňuji to, že se svou situací chcete něco dělat!

Nejde totiž jen o to, že váš společný život není mravně správný. (Z Vašeho mailu není jasné, zda jste to tušila již dříve. Ale dost bych se divil, kdyby tomu tak nebylo.) Jedná se totiž současně o rizikový způsob chování z pohledu budoucího manželství. Podle různých výzkumů u nás i v zahraničí kohabitace před svatbou, která je delší než 3 měsíce, v průměru zvyšuje riziko rozpadu následného manželství o polovinu oproti těm manželstvím, kterým společné soužití nepředcházelo.

Zajímavé, že přes tato objektivní fakta stále přetrvává mýtus, že společné soužití před svatbou je rozumné. Zrádnost kohabitace spočívá v tom, že soužití, které na první pohled vypadá jako zodpovědná příprava na pozdější manželství, je ve skutečnosti vnitřně hodně něčím jiným. Potvrzují to opět sociologové, kteří si všimli, že chování partnerů v manželství a v případě společného soužití bez svatby je v mnohém odlišné. Je prostě rozdíl žít s vědomím celoživotního veřejného slibu a nebo bez něj.

Co s tím? Rada kněze, kterou jste dostala je objektivně správná, ale realizace pro vás nebude vůbec jednoduchá. Rozchod po letech společného intimního života by byl velmi bolestný. Z vašeho mailu je zřejmé, že společné soužití vytvořilo pouta a snižuje vaši schopnost svobodně se rozhodnout, zda s tímto člověkem mám vstoupit do manželství či nikoliv. Váš partner se bude přirozeně manželství velmi bránit, protože současný nezavazující stav mu velmi vyhovuje. To není tím, že by byl padouch, pouze využil příležitosti, která se mu naskytla a té se nechce vzdát. Píšete, že láska přetrvává, ale nejsem si tak úplně jist, že se jedná o lásku, která je schopna budovat trvalý celoživotní vztah.

Obávám se, že ve vašem současném stavu nejste schopni objektivního rozhodování. K němu se můžete dobrat dvojím způsobem:

1) Chci vás povzbudit k tomu, abyste prošli důkladnou přípravou na manželství, na které se bude podílet kněz i manželé. Mnohá diecézní centra pro rodinu takovéto přípravy pořádají. (O přípravách na manželství např. v Praze najdete informace zde.)

2) A nebo navštívíte manželského poradce s prosbou o posouzení vaší kompatibility pro případné budoucí manželství (více info např. zde)

Pokud by váš partner odmítal jedno i druhé, nezbývalo by vám, než mu zdůraznit, že je to pro vás věc zcela zásadní. A pokud by ani to nepomohlo, radil bych vám zvážit, zda společný život (na dalších cca 50 let!) s tímto člověkem není příliš riskantní počin.
 

Současný stav věcí by měl být pro Vás šancí a výzvou něco se sebou a se svými vztahy udělat. 

Kategorie otázky: Láska v partnerství, příprava na manželství