Volá Bůh skutečně každého?

Dobrý den, ráda bych věděla Váš názor na otázku, o které již nějakou dobu přemýšlím...

Pocházím z nevěřícího až ateistického prostředí (rodina a přátelé). Vždycky jsem ale o boží existenci přemýšlela a v různých životních etapách jsem byla více či méně nakloněná tomu že by Bůh mohl existovat.

Před několika lety, možná i pod tíhou životních událostí, se má pomyslná váha naklonila a já si uvědomila, že v Boha opravdu věřím. Před dvěma lety se mi konečně podařilo, někdo by řekl že vlivem "náhody", dostat se do křesťanského společenství a začít přípravu na křest. Během přípravy jsem mohla Boha a Ježíše poznat skrze rozhovory, čtení Bible a společnou modlitbu. Měla jsem ale i osobní zkušenost s Bohem, která je vždy tak nádherná, že nutně musí rozehnat všechny pochybnosti, které jsem kdy mohla mít...ale přijde mi, že o ní nemůžu nikomu vyprávět, nikdo kdo to neprožil nepochopí. Vlastně to ani slovy popsat neumím.

A teď k jádru mé otázky :-). Poznat Boha a uvěřit mu, bylo to nejlepší v mém životě a přirozeně bych chtěla aby moji blízcí také Boha poznali, nebo se o to alespoň pokusili. Někteří pod vlivem předsudků a v rámci konformity nechtějí, ale jíní o tom ani nikdy neuvažovali. A otázka, kterou si kladu je, proč Bůh zavolal mě a někoho třeba ne. Nejsem lepší než ostatní, jsem úplně normální a průměrná. Bůh přece miluje všechny stejně. Přijde mně, že kdyby Bůh dal takovou milost, jakou dal mě i jiným, neodmítli by tento dar a všechny hloupé předsudky a negativní reakce okolí by jim přišli nedůležité v kontrastu nabídky, kterou by dostali, tak jako to přijde mně. Vím, že Bůh má pro každého připravenou jinou cestu, ale jestli Bůh lidi miluje a já vím že ano, měla by ta cesta vést k němu...

Doufám, že má otázka je alespoň trochu srozumitelná. Budu se těšit na odpověď. 

Milá...,
mám velkou radost z toho, že jste rozpoznala volání Boha ve svém životě.

Co se týče vaší otázky - Bůh nevolá pouze někoho. Bůh je spravedlivý a svým pozváním oslovuje každého z nás. Troufnu si říci, že i způsob, kterým to dělá, je jen jeden. Proč ale odpoví jen někdo?

Možná v tom svou roli sehrává i originalita každého z nás, individuálnost v povaze, výchově, genetické vybavenosti apod., ale s tím určitě Bůh počítá. 

Pak se mi tedy zdá, že je chyba na naší straně. Na našem přijímači. Na našem nastavení pro vnímání života. Mezi mnou a Bohem je vztah. A tento vztah se vyznačuje stejnými zákonitostmi jako každý jiný vztah, který známe mezi lidmi. Příkladem může být seznámení muže a ženy. Pokud by žena na oslovení muže nepřistoupila, tak nikdy k vytvoření žádného vztahu nedojde. Proto i pro navázání vztahu s Bohem je nutná naše aktivita. Naše chtění vztah budovat.

Zkusme si představit dvě situace:
V prvním případě jde o človíčka, který je vychovávaný v rodině, která své dítko vede k víře v Boha i křesťanským hodnotám. Takový člověk v dospělosti má rozhodně větší šanci na to, aby Boha rozpoznal a nechal se jím v životě vést. Podařit se to nemusí, ale výchozí podmínky jsou jednodušší.

V druhém případě si představme rodinu, která se snaží žít slušně, ale v Boha nevěří a ani nemá zájem jej poznat. V takovém prostředí není u dítěte "trénovaná" pozornost k něčemu/někomu, co člověka přesahuje. Proto cesta k odpovědi na Boží pozvání bývá náročnější a nezřídka zapříčiněna tzv. náhodami. Lidé to často označují jako významnou životní událost, která člověka v jeho dosavadním putování životem dokáže zastavit a "donutit" se nad svým životem zamyslet. Dle zkušeností z vyprávění se nejčastěji jedná o těžké životní rány, ale ono to může přijít i s velmi radostnými událostmi jako je svatba či křtiny. Důležité je si uvědomit, že se jedná o okamžiky, které nás dokážou v životě zastavit. Soustředit se na přítomnost. Zdá se, že pod vlivem trendů dnešní společnosti jsme tuto dovednost ztratili a je pro nás náročnější se tomu nastavovat či dokonce si takovou dovednost zařadit do svých každodenních rutinních činností.

Namodelovali jsme si případy dvou dospělých jedinců, kteří kráčí životem. Odpoví tedy na volání Boha? A za jakých okolností?

Myslím si, že u obou dojde k odpovědi, jestliže zůstanou věrni tomu, co přichází z našeho nitra. Jestliže si člověk zachová jako nejvyšší hodnotu života lásku (bezpodmínečné vydávání se), dobro a umění odpouštět - pak se jistě dostaví okamžik, kdy člověk pocítí odpověď od Boha, uvědomí si, jak často ho Bůh oslovoval a pozná, co je pravda života. Potom je nutné neztratit "stopu" a nevzdat se při prvních nezdarech na cestě za novým poznáním a neustřihnout zvědavost, která se vynořila.

Za jakých okolností k tomu dojde? Domnívám se, že není dost možné si toto uvědomovat, pokud člověk žije 365 dní v roce a 24h denně zaobíráním se pouze svým materiálním zázemím, ekonomikou, pohybem kurzů na burze či vymýšlením toho, jak nejzábavněji prožít svůj volný čas. Zdá se mi, že nejlépe si jedinečnost svého života člověk může uvědomit, když se zaměří na přítomnost. V okamžiku, kdy si ji začnu uvědomovat, tak zkrátka nelze popřít, že svůj život v rukou nemáme jen my. Pokud dojdu až sem, tak je vhodné mít vedle sebe "průvodce", který mě dokáže ve víře podpořit.

Na závěr – nevzdávat se, protože Bůh nás volá pořád a všude. A i když se stane, že si uvědomíme, že jsme takový moment propásli, není důvod klesat na mysli, protože přijdou další takové okamžiky, které mohou náš život změnit.

Obdivuhodné, jakou trpělivost s námi Bůh má!

S přáním všeho dobrého

Linka víry

Kategorie otázky: Bůh, Povolání, boží vůle, Hledání Boha, víry