Spása pro nekřesťany

Dobrý den,
Mám spoustu známých, kteří jsou moc hodní a dobří lidé, kteří pomájají a rozdávají se pro druhé, ale bohužel v Boha nevěří. V Bibli se píše, že bez víry nelze zalíbit se Bohu, ale já si neumím představit, že by Bůh někoho takového zatratil a upřímě věřím, že on zná jejich srdce, a že i přesto je může po jejich smrti příjmout. Jaký je na to Váš názor?

Mám taky přátelé, co v Boha věří, ale nechodí do kostela Na jednom místě se píše: "nejsi studený ani horký, nesnesu tě v ústech." Je to myšleno tak, že buď věřit naplno nebo raději vůbec? Tomu se mi nechce věřit, protože si myslím, že je určitě lepší věřit, i když člověk nechodí do kostela, než nevěřit vůbec.

Milá …,
děkuji za Vaše zajímavé dotazy. Je vidět, že se nad svou vírou zamýšlíte, že čtete Bibli, ale že Vám také není lhostejný osud lidí kolem Vás.
Co se týče Vašeho dotazu, tak s Vámi v mnoha věcech souhlasím. Máte pravdu v tom, že Bůh je dobrý a zná srdce všech, i Vašich nevěřících přátel. To, kdo bude spasen a kdo ne, rozhodne Bůh ve svém milosrdenství a moudrosti. Velmi zajímavá je v této souvislosti pasáž o posledním soudu v Mt 25,31-46, kde kritériem spásy je právě služba potřebným. V Bibli je však také více pasáží o spáse pouze těch, kdo věří, proto je dobré se nad tím zamyslet. Také nezapomínejme na to, že Ježíš rozeslal své učedníky (a také každého z nás, křesťanů), abychom zvěstovali evangelium všemu stvoření (srov. Mk 16,15) Pokud někdo neměl šanci evangelium slyšet, „hledá pravdu a plní Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen (…)“ viz katechismus par. 1260

Otázkou je, zda Vaši přátelé měli možnost slyšet evangelium a v jaké formě. I katechismus uznává, že někdy věřící „pravou tvář Boha spíše zastírají.“ viz katechismus par. 2125.

Nám křesťanům tedy nezbývá než se zamyslet nad svým svědectvím, zda vůbec svědčíme a jak. Pak je dobré se také za své nevěřící přátele trpělivě modlit, aby jim Bůh dal svou milost k přijetí daru víry a nás vedl svým Duchem v tom, jak jim předávat svědectví o naději, kterou máme. To, kdy a jak dojde k obrácení, je úplně na něm. Já osobně bych přála mnoha z Vašich i mých nevěřících přátel setkání s Boží láskou a radost z obrácení a křtu již zde na zemi :-)

U verše ze Zjevení (Zj 3,15-16) se podle mého jedná o stížnost na nedostatek hořícího srdce, na vlažnost, na nedostatek horlivosti pro Pána. Stejně jako v mileneckém vztahu Pána bolí když náš vztah s ním zvlažní. Ono „nesnesení v ústech“ si představuji ne jako zavržení, ale jako odepření či nemožnost důvěrné přítomnosti, protože o ni prostě není zájem. Tak rozumím tomuto verši :-) Zmíněnou vlažnost chápu jako stav, kdy třeba chodíme do kostela a plníme své náboženské povinnosti, ale Bůh jako osoba je nám naprosto lhostejný a nechceme, aby nám mluvil do života. Pak se možná Bohu líbí víc člověk, který třeba žije naprosto bezbožný život, ale při setkání s Boží láskou razantně změní názor a přikloní se velmi radikálně a s hořícím srdcem k němu. Vaše přátele neznám, takže nedokážu posoudit důvody, proč do kostela nechodí. Na jednu stranu chápu, že někdo může být církví a některým z jejích představitelů raněn natolik, že má třeba po jistou dobu k chození do kostela odpor. Na druhou stranu já osobně musím uznat, že ač ne vždycky to pro mě v kostele bylo výjimečně zábavné, jsem vděčná za vedení a usměrňování skrze svátosti, kázání, i setkávání s ostatními farníky, i když nejsou třeba vždy „můj šálek kávy“ :-)

Kategorie otázky: Křesťanství, Konec světa, vizionáři