Sebevražedné myšlenky. Je možné, aby mi Bůh všechno odpustil?

Dobrý den,
po dohodě se svým manželem jsem se rozhodla Vám napsat o problému, který mě hodně vnitřně trápí již od puberty a se kterým si nevím rady.

Hodně se za to stydím, vím, že pro to nemám nějaký vážný racionální důvod, ale přepadají mě chvíle smutku a sklíčenosti a myslím na to, jak bych ukončila svůj život. Můj muž je vlastně první člověk, se kterým jsem byla schopná o těchto věcech otevřeně mluvit.

Náš vztah je moc hezký, důvěřujeme si, mohu se na něj spolehnout, máme dva krásné syny, nemáme nějaké vážnější problémy nebo těžkosti, a přesto mě takové myšlenky napadají...

Bojuji s tím již někdy od 13 - 14 let, nevím přesně, kdy a proč to začalo, ale byly a jsou chvíle, kdy sama sebe nenávidím, myslím si, že nemám právo být na světě, že jsem k ničemu atd.

Jsem věřící, prošla jsem osobním obrácením v protestantské církvi, do níž jsem přestoupila. Nějakou dobu to potom bylo lepší, ale zase se vše vrátilo. Navíc nikam teď nepatřím, z původního sboru mě vyloučili, protože jsem si vzala nevěřícího.

...

Vím, že takové myšlenky jsou hřích a trápí mě to, ale často mi připadá, jako by to vše bylo silnější než já a mimo moji vůli. Bojím se toho, že to bude mít vliv na moje děti, že jim nějak pokazím dětství, že to jednoho krásného dne nezvládnu... Děsí mě to a nevím si rady.

Navzdory tomu, že jsem selhala a vzala si nevěřícího muže (za kterého
jsem ale velmi vděčná, což moje vnitřní rozpory nijak neumenšuje...)
se snažím hledat Boha a následovat Krista, i když mi připadá, že mám v tuto chvíli víc otázek než odpovědí.

Bojím se, že vyloučením ze sboru a sňatkem s nevěřícím partnerem,
se kterým jsem navíc žila už před svatbou, jsem přišla o Boží milost a o spasení a nevím, zda ještě je možné, aby mi Bůh odpustil a přijal mě, i když o to moc stojím.

Budu moc vděčná za Vaši odpověď

Milá a odvážná ...,
jako první věc ve své odpovědi na Vaše nesmírně poctivé a statečné vyznání bych chtěl uvést, že Vám odpovídám jako katolický kněz. Jsem však přesvědčen, že mnohem důležitější je, že Vám odpovídám jako bratr v Kristu, který skutečně ve svém životě zakusil Boží lásku, něhu i moc.

A z této zkušenosti i ze své autority Vám jednoznačně a rozhodně chci svědčit, že Bůh Vás miluje bezvýhradně: to co popisujete v žádném případě není důvodem pro jakékoliv odsouzení ani z lidské a natož pak z Boží strany. Naopak - společně s Vámi vzdávám všemohoucímu a milujícímu Bohu díka za Vašeho manžela, za jeho lásku a toleranci, za Vaši rodinu a za Vaše děti!!!

Neumím přesvědčit Váš sbor, aby Váš život vnímal stejně jako já, nicméně se odvažuji v Boží autoritě tvrdit, že to co popisujete, není v žádném případě důvodem pro vyloučení ze sboru bratří a sester, kteří se shromažďují v Kristově jménu.A jestliže se tak chová některý konkrétní sbor, pak jsem si jist, že jeho úsudek je nesprávný.

Co se týká Vašich úzkostí, myslím si, že by bylo velmi vhodné, kdyby nějaký v Boží lásku věřící křesťan (z mého pohledu nejlépe kněz - ale není to podmínkou) se nad Vámi modlil a osvobodil Vás ze všech duchovních svázaností, které mohou k tomuto strachu přispívat.

V případě zájmu napište, odkud jste, pokusíme se Vám doporučit člověka, který by se takto mohl s Vámi a za Vás modlit.
Držím Vám moc palce v modlitbě.