Proč zrovna křesťanství?

Dobrý den.

Po celém světě se vyvinula spousta náboženství. Co vás přesvědčilo / proč věříte, že zrovna křesťanství má pravdu?

Myslíte, že věřící jiných náboženství nepociťují přítomnost svého boha nebo že od něj nedostávají odpovědi?

Milý...,

tvůj dotaz na to, že se vyvinula po světě spousta náboženství, a proč tedy zrovna věřit jako křesťané, nebo zda v jiných náboženstvích není možné pocítit přítomnost svého boha, vyžaduje docela fundovaný výklad. A otevřeně říkám, že by bylo dobré vyrazit za odborníky. Nabídnu zde svoji osobní odpověď, která si nedělá nárok na nějaký oficiální postoj a která se pokud možno vtěsná na jednu stránku A4.

Za prvé, svět je příliš bohatý na to, aby člověk dokázal pojmout všechna náboženství. Tím spíše, liší-li se od sebe životní podmínky Eskymáka nebo obyvatele tropického pralesa natolik, že je vlastně těžké zevšeobecňovat. Budu tedy psát jako rodilý Pražák.

Jedno vím jistě. V člověku je cosi, co zůstává nenaplněno i tehdy, když byl zakusil všechny rozkoše světa. I ten největší představitelný luxus nebo i to nejsilnější potěšení skončí. A v člověku se rozevře prázdno. Pokud odoláme pokušení a nepustíme internet nebo televizi, v tom nastalém tichu je slyšet cosi. Nebo spíše kohosi, jak my věříme. A ten hlas se ptá, zve, nabízí, abychom odpověděli. Ten hlas je osobní Bůh. Může pobývat v našem srdci. A to dokonce i tehdy, kdy v něj ještě vůbec nevěříme.

Nenaléhá. Čeká. Vyhlíží. Možná odpovíme. Zná totiž lidské srdce a ví, že neklid, který pociťujeme, může najít pokoj teprve v jeho náruči.

Za druhé, takový osobní Bůh promlouvá ke každému přímo. Nepotřebuje k tomu žádné instituce, formality nebo oficiální uvádění. Přichází jako Ty a Já. A protože mu na nás záleží, dává se nám k dispozici. Vydává se všanc. Bůh nestvořil svět jednou provždy jako nějakou kolonii otroků v teráriu, aby zdálky pozoroval naši neohrabanost. Tvoří ho stejně jako kdysi i dnes, a zve k účasti na svém díle každého z nás. Proto je tak důležitou pro něj snaha o spolupráci s člověkem.

Rozum to nebere, hlava na to nestačí, a přesto: nekonečně mocný Bůh se dává člověku všanc. Stvořil nás jako svobodné. A jak známo, teprve rozhodnutí svobodného člověka je pečetí na vztahu mezi dvěma bytostmi. Bůh nestojí o otroka. Stojí o partnera. Stojí o to, abychom se rozhodli ve svobodě.

Za třetí. Bůh není abstraktní pojem, který prodlévá na oblacích a občas sestoupí dolů v mlze či blesku, aby člověka vyděsil a připomenul mu jeho omezenost. Nikolivěk. Bůh respektuje autonomii procesů v přírodě a spíše než burácet hromem chce být blízko nám a mít podíl na našich vztazích. Vstupuje do nich - když mu poskytneme prostor - a rozhojňuje vše, co lidstvo vytvořilo v minulých generacích. Pro Boha není ani prostor, ani čas omezením. Pro něj je jediné tady a jediné teď. I proto v něm můžeme zažívat podivuhodné věci, například sounáležitost s těmi, kdo zde byli před námi, a jimž vděčíme za to, že jsme tady. Nejde o teorii, ale o každodenní zkušenost mnoha věřících.

Takže osobně nejsem přesvědčen, že věřit v Boha je nějaká teorie, kterou můžeme poměřovat parametry “pravdy” nebo nepravdy, jak píšeš ve své otázce. Věřit v Boha znamená odvážit se říci “tady jsem”, až uslyšíme ten hlas. Anebo - bude-li mlčet - tak mu říci: kde jsi? Když to člověk přežene, pak s nadsázkou lze dokonce volat - kde nejsi? Boha můžeme konfrontovat s naší frustrací nebo starostí. Postoj víry v Boha je vztah. A takový vztah leccos unese. Někdy je plný paradoxů. Je to jedno velké dobrodružství. Ale stojí za to, neboť Bohu na nás opravdu záleží.

Srdečně zdravím.

 

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Víra a život (život z víry), Bůh, Křesťanství, Náboženství různá, Náboženství, Hledání Boha, víry