Otázky k víře - která je ta pravá?

Dobrý den,
mám na vás poměrně rozsáhlý dotaz, který bych potřeboval zodpovědět. Asi cca před půl rokem jsem se stal křesťanem, uvěřil jsem a nyní jsem v kontaktu jak s katolickou, tak s protestantskou církví, protože nevím, která je ta správná. Protože ty rozdíly ve výkladech mě přivedou do hrobu.

Nezbytnost křtu a odpouštění hříchů?

Katolická církev říká, že ke spáse před peklem je nutné být pokřtěn, tím se odpustí hříchy do křtu, potom opět si to můžu zase "pohnojit" když něco provedu, ale zachránit se můžu opět zpovědí. A že po smrti je očistec, kde se utrpením smývá hřích. Někteří lidé od katolíků zase tvrdí, že po smrti jdu rovnou před Boha a můžu Jeho milost přijmout, nebo odmítnout, když přijmu, jdu do očistce, když ne, tak do pekla. Tudíž to by v pekle asi moc lidí nebylo. Ale jiní zase argumentují zjevením sestry Faustiny, podle které je peklo narvané až po strop. Pak jsem zase slyšel, že to je její soukromá vize a není ověřená.

Protestanti v očistec nevěří, říkají, že kdo uvěří v Ježíše Krista má spásu jistou, do pekla nejde a za to, co natropí na zemi, bude potrestán Bohem zase na zemi, případně předčasnou smrtí. A že je možné požádat o milost v poslední vteřině před smrtí. A do pekla jdou nevěřící. Pak tvrdí, že zpovědi a podobně snižují mojí důvěru v oběť Krista, že nevěřím tomu, že jeho oběť byla dokonalá a chci se spasit sám skutky. Což je pýcha. Tudíž, co si z toho mám vybrat?

Víra nebo skutky?

Za další, v Bibli, apoštol Pavel několikrát píše, všechno je mi dovoleno, ne vše však prospívá, spaseni jsme milostí a vírou, nikoliv skutky, aby se nikdo nemohl chlubit, atd. Dále jsem ovšem narazil na pasáž "ti kdo svévolně hřeší i potom, co znají pravdu, pro ty už není žádná oběť za hříchy, ale jen žár ohně" tak jak chápat tohle? Není úplně každý hřích svévolný? Protože jak jinak, než z vlastní vůle ho provedu? To by znamenalo, že každý křesťan, který třeba po křtu něco provede, už je odepsán, ale to by to všechny církve mohly rovnou zabalit, protože by se zachránil možná Papež a Matka Tereza a ani ti ne jistě. Takže jak to chápat?
Jako že je to myšlené tak, že provedu hřích, ale odmítám ho litovat a ve svojí samolibosti odmítám Boží odpuštění? Nebo je to myšlené tak, že křesťan sice může všechno, protože hříchy jsou mu odpuštěny, ale kvůli lásce k Bohu a Ježíšovi a budování vztahu s Nimi, se to snaží nedělat a žít dobře? A když to s hříchem a samolibostí začne přehánět, stihne ho trest na zemi a přijde o odměny v nebi?

Když mluvím s radikálním protestantem, dozvím se, že katolíci jsou už odepsaní, Když mluvím s radikálním katolíkem, zjistím, že protestanti jsou odepsaní. Když jsem si přečetl tu zmiňovanou pasáž v Bibli, tak to vypadá, že odepsaní jsme všichni. Tak jen doufám, že jsem to pochopil totálně hrozně špatně.


Peklo

Ještě, momentálně se tvrdí, že peklo je místo, kde duše trpí tím, že je oddělená od Boha a to jí mučí, protože jen s Ním může najít štěstí. Někdo zase mluví o jezeře ohně, jako opravdu ohně, kde bude člověk hořet. Tak by mě zajímalo, kde se vzaly takové ty obrázky pekla se stvůrama, mučírnou atd., jestli si to někdo ve vlastní fantazii vymyslel ke strašení lidí, nebo jak, protože v Bibli jsem narazil na pojmy ohnivé jezero, kde oheň nehasne a červ neumírá a vnější temnota, kde je pláč a skřípění zubů. Ale nic o nějakých odstupňovaných trestech, mučení atd. Ptám se proto, že mám spoustu nevěřících přátel, tak mám obavu, kde skončí.

Těžký – smrtelný hřích

Taky by mě zajímal katolický rozdíl mezi smrtelným, těžkým a lehkým hříchem, protože v katechizmu na nettu jsem na tyto tři pojmy narazil, smrtelný = rouhání křivá přísaha, vražda, cizoložství, těžký = pornografie, smilstvo plus deset milionů dalších věcí, dohromady skoro všechno. Takže jak přežít a budovat dobrý vztah s Pánem? Přece kdybychom už od křtu nebo od uvěření nesměli nikdy selhat, tak by nebyla žádná šance, ne?

Mimomanželský sex

Ještě otázka mimomanželského sexu, na různých profilech na internetu jsem narazil na paradox, že lidé tam uvádějí příslušnost k různým církvím ale hledají zároveň lidi jen na sex atd. Takže je to tak velký hřích, nebo není? Nebo to prostě jen někteří lidi odmítají brát vážně?

Já se totiž v tomhle všem nedokážu vyznat a mám z toho v hlavě masakr, tudíž díky za odpovědi, případně za zveřejnění, aby dostali info i jiní.

Dobrý den,
Váš dotaz je opravdu dosti obsáhlý a dotýká se i celkem vážných témat. Následující řádky proto, prosím, nepovažujte za pokus o zcela vyčerpávající odpověď, ale spíše za několik poznámek, převážně z pohledu věrouky církve katolické.

Především bych rád zdůraznil, že rozdílný přístup k některým věroučným otázkám mezi katolíky a protestanty samozřejmě existuje, v mnoha bodech je ale naopak soulad, a pokud se někteří jedinci nebo i celá společenství navzájem zatracují, není to rozhodně převažující trend či dokonce oficiální postoj většinových církví. Ekumenický dialog mezi církvemi naopak usiluje o hledání jednotících prvků.

Význam křtu

Ohledně křtu by se v Novém zákoně našlo pár výroků, které jednoznačně potvrzují jeho význam pro člověka na cestě ke spáse, např.:
*„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16, 15-16)
*„Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ (Jan 3, 5)

Zdravý rozum nás asi současně ujistí o tom, že pokud někdo bez vlastní viny Krista nepoznal a pokřtěný není, nebude mu zřejmě cesta ke spáse automaticky uzavřená, pokud hledá pravdu a snaží se podle ní žít. V tomto kontextu je pak možno křest vidět jako jakousi řádnou, Bohem ustanovenou cestu ke spáse, kterou ovšem každý nepozná jako tu pravou. K cíli se dá s trochou štěstí dojít leckdy i oklikou.


Odpouštění hříchů

I když křest člověka očišťuje od hříchu (Sk 2, 38), neznamená to, že je pokřtěný člověk také automaticky zbaven každé náklonnosti ke zlému. Aby i po hříchu, kterého se dopustil člověk již pokřtěný, byla otevřená cesta ke smíření s Bohem, je zde opět jako „řádný prostředek k odpuštění“ odkaz vzkříšeného Krista:
*„Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ (Jan 20, 22-23) Toto pověření chápeme v katolické církvi jako ustanovení svátosti smíření. Pokud něco konáme z Ježíšova odkazu, asi tím svou důvěru v jeho oběť nesnižujeme, spíše naopak.

Očistec

Pojem „očistec“ v přímo v Bibli nenajdeme, proto s ním protestantská teologie jaksi nepočítá. Katolická církev vidí však v některých výrocích alespoň náznaky toho, že takový stav očišťování po smrti existuje (např. Mt 12, 32, 1 Kor 3,15 nebo i Mt 5, 26). Všichni křesťané se asi shodnou v tom, že člověk po své smrti nějak před Boha předstoupí. Říci ale, že teprve v této chvíli se rozhodnu, zda s ním vlastně být chci, nebo ne, by asi značně relativizovalo význam celého předchozího pozemského života. To, jak jsme žili a v jakém stavu jsme tento svět opustili, se rozhodně nějak promítne právě do toho rozhodujícího okamžiku, kdy staneme Bohu tváří v tvář.

Víra anebo skutky?

Důraz na spásu skrze víru a milost Boží, s nímž se setkáváme hodně u sv. Pavla a potažmo v protestantské teologii, není důvod zpochybňovat. Sv. Jakub ale svým výrokem „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2, 17) připomíná, že s Boží milostí je také nutno spolupracovat právě prostřednictvím našich skutků.
Ohledně Pavlova výroku „všechno je mi dovoleno, ale ne všechno mi prospívá“ na jedné straně, a výrocích o trestu za lidskou svévoli na straně druhé, jste to myslím sám vyjádřil docela výstižně: „Když provedu hřích, ale odmítám ho litovat, ve svojí samolibosti odmítám Boží odpuštění; … křesťan sice může všechno, protože hříchy jsou mu odpuštěny, ale kvůli lásce k Bohu a Ježíšovi a budování vztahu s Ním se to snaží nedělat a žít dobře.“


Těžký a lehký hřích

Každopádně mezi hříchy a jejich závažností i stupněm jejich „svévole“ asi nějaké rozdíly budou. Jakési základní rozdělení je na hříchy těžké (neboli smrtelné), kterými se zásadním způsobem odvracíme od Boha, a hříchy lehké (neboli všední), kterými svůj vztah k Bohu též do určité míry narušujeme. V Katechismu katolické církve je těžký hřích obecně definován v odst. 1857 jako součinnost tří podmínek: „Hříchem smrtelným je skutek, jehož předmětem je závažná látka …, a jehož se někdo dopouští s plným vědomím a uváženým souhlasem.“ Takovéto hříchy snad na denním pořádku ani průměrného křesťana nefigurují zas tak často.

Peklo

Hlavním důvodem utrpení člověka v pekle je, jak sám říkáte, mučivá oddělenost od Boha. Tato trýzeň může svou palčivostí připomínat oheň. Těžko říci, do jaké míry můžeme zmínky o věčném ohni brát opravdu doslovně. Každopádně i ve smyslu přirovnání se jedná o obraz velice výmluvný. Vyobrazení pekla jako mučírny se stvůrami můžeme však už připsat spíše lidské fantazii a tvořivosti, někdy snad i poněkud pokleslé.

Mimomanželský sex

Mimomanželský sex či dokonce sex pouze pro zábavu nahlíží křesťanská morálka obecně jako něco negativního. Pokud se někdo ke křesťanství hlásí, a současně tyto morální principy odmítá, asi svou víru opravdu nebere moc vážně.

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Církve, hnutí, ekumenismus