Náročné křesťanství - nechci být za exota

Dobrý den.
Je mi 15 a mám jeden problém. Když jdu někdy s kamarády, ovšem že s nevěřícími :(), prostě když se s nimi bavím, třeba pomlouvají. Já také něco přihodím, a pak mám šílené výčitky svědomí. Prostě mi přijde, jako by bylo špatné, že jsem s nimi venku. Nebo třeba když jsme někde v nějakým "baru", tak si objednají alkohol a já si dám něco jiného a musím říkat, že nemůžu.
...
Já chci být s Bohem v pořádku a je mi s ním skvěle, ale zase chci si zablbnout s kamarády. Prosím pomozte. Jak se mám sžít s tolika pravidly? Rodiče mám přísný, pak ještě desatero. Snažím se ho neporušovat, ale prostě mě štve že jsem tak svázaná.

Když jsem opravdu naštvaná, mám prosit aby mi bylo odpuštěno. Ale prostě jsem stejně naštvaná a nemůžu si ani říct sprostý slovo na úlevu. Když mě naštvou rodiče, tak prostě taky si nemůžu nic říct, ale musím je mít ráda. Jasně mám je ráda a moc, ale prostě když mě naštvou, tak nevím, co s tím vztekem. Pak se to celé hromadí a prostě vybouchnu.
...
Nevěřící lidé to mají daleko lepší, nemají žádná pravidla. Já jsem ráda s Bohem, ale ty pravidla mě tolik štvou. Pak to ani nejsem já. A pak mi přijde, že nikdy ani nezapadnu do party, každý se baví, ale já mám nějaký blok..
Je to pro mě moc těžká etapa. Nemám si s kým o tom popovídat. A taky se bojím, že až si jednou najdu kluka, s ním nemůžu nic, až po svatbě. Souhlasím s tím, jenomže je doba jiná a štve mě to. Děkuji.

Ahoj!

Pokud jsem dobře pochopil Tvoji otázku, jde v Ti podstatě o to, jak prožívat křesťanství v souladu s Bohem a zároveň tak, aby člověk nebyl v očích druhých za exota a ve vlastních očích si nepřipadal jako otrok systému.

Mohu Tě ujistit, že nejsi sama, kdo se snaží s většími či menšími úspěchy hledat vyvážený postoj mezi hlasem svého svědomí, požadavky kamarádů a nároky křesťanského náboženství. Je to věc náročná a celoživotní, ale stojí za to, protože nám pomáhá růst a stávat se tím, čím můžeme a máme být. Už bible říká, že člověk, který žije a neuvažuje, se podobá dobytčatům, která hynou. :-)

Z Tvých dotazů je patrné, že ráda přemýšlíš. Nebudu Tě tedy zavalovat recepty, ale omezím se na pár otázek, které by Ti mohly pomoci vidět život z určitého nadhledu.

1. Jak je to se svobodou tvých kamarádů? Je opravdu vždycky tak náramně nezávislá, opojná, hodná povýšení na největší životní hodnotu? Nesetkala ses nikdy s tím, že by byla svoboda zneužita? Třeba k zraňování, ponižování a zotročování druhého člověka? Nebo dokonce i k zotročování sebe ve formě různých zlozvyků a závislostí? Kdo je svobodnější – ten, který si myslí, že může cokoliv, nebo ten, který dokáže zodpovědně říci v pravou chvíli “ano” či “ne”?

2. A jak je to naopak s tvojí nesvobodou mezi všemi těmi pravidly, které určuje křesťanství? Je vážně tak obrovská, tíživá a nesnesitelná? Opravdu je problémem, že se neopíjíš, nemluvíš sprostě a respektuješ rodiče? Copak neexistují jiné způsoby ventilace vnitřního napětí a agresivity než prostě vybuchnout a sprostě nadávat svým blízkým? Copak je svoboda tak velké dogma, že ti kámoši nedokáží tolerovat, že jsi v některých drobnostech “alternativní”? Co je to, prosím, za svobodu, která tě takto tyranizuje? Nemáš náhodou v hloubi srdce už dávno jinou svobodu než tuto iluzi svobody? Myslím na opravdovou svobodu, která roste, když konáš dobro, a naopak se zmenšuje, když konáš zlo. Chápeš?

3. Dovol jestě pár otázek týkajících se přímo Boha. Jaká představa je nejbližší křesťanskému chápání Boha – přísný policajt, dědeček spící na obláčku nebo milující otec? Myslíš si, že ten, který Ti velkoryse daroval prostor svobody, pak zuří, když někde uděláš nějakou chybičku? Když jeho pozemské děti jednají vyloženě špatně, nezpůsobuje to Bohu spíše smutek a zranění jeho lásky? Chápeš, že i tehdy nám dává možnost dát věci do pořádku a znovu začít, protože nás zná a bere nás takové, jací jsme? Chápeš, že z nás nechce mít otroky plné strachu, ale svobodné syny a dcery? K čemu nám vlastně tu svobodu dal – abychom si ze života utrhli hlava nehlava co nejvíc nebo abychom byli schopni milovat sebe, druhé lidi i samotného Boha? Čím lepším tedy chceš naplnit prázdný prostor své svobody než láskou? Není právě v tomto možné najít onu vyváženost, kterou tu od začátku hledáme – vyváženost mezi naším svědomím, požadavky kamarádů a nároky křesťanství?

Já osobně musím říci, že svoboda je pro mě skoro největší hodnotou mého života. Tou největší je láska. Přeji Ti nalezení této svobody, která nachází své největší naplnění v lásce!

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích, Hledání Boha, víry, Hudba, škola, krize víry,...