Myslela jsem, že svatba je jen otázkou času...

Dobrý den,

píši tyhle řádky na adresu, kterou jsem našla, když jsem brouzdala na internetu, a pokoušela se najít kontakt na někoho věřícího, důvěryhodného, protože nikoho takového v dosahu nemám, komu bych mohla říct něco, co v sobě nosím.

Jako věřící jsem prošla nedávno ve svém životě velmi náročným a dlouhotrvajícím vztahem, který se rozpadl. Přišla úleva ale i prázdnota. Celou tu dobu jsem bydlela daleko od domova. Když jsem se pak vrátila, moji vrstevníci měli už dávno své životy, rodiny, děti. Nemohla jsem tam zůstat.

Našla jsem si přítele. Není nevěřící. Žijeme spolu nesezdáni. Já vím... Je to kaše, kterou jsem si zavařila sama. Měli jsme si ty věci na začátku lépe ujasnit. Zdál se, anebo vyjadřoval se tak, že to vypadalo jako otázka času, než se bude chtít oženit. Věděli jsme, že se máme rádi, že spolu být chceme, ale pro mě se s postupujícím věkem stávala prioritou touha po dítěti. A tak jsme spolu začali žít.

Teď máme roční holčičku, je to naše zlatíčko....Je nám dobře, jsme, dalo by se říct, spokojeni, v pohodě, - až na to, že jemu tento stav naprosto vyhovuje, a mě to čím dál víc dostává ke zdi. Myslela jsem, že potřebuje čas, ve kterém se ujistí, že nám to spolu klape, i když jsme spolu stále, ne jen při občasných schůzkách. - Jenže on ode mě zase očekával, že já zjistím, že takhle je to ideální, jsme spolu, holčička má mámu, tátu,.... a že to stačí, že svatba na tom nic nezmění.

Já vím, že svatba není zárukou, že spolu musíme být v pokoji a míru nadosmrti. Ač to nechceme, a nechce to nikdo z těch, kteří se rozhodují žít s druhým, stane se, že to může ztroskotat. Ale pro mě svatba znamená vyjádření toho, že to ten člověk myslí vážně, že do toho s tím druhým chce jít, - a toto je pak posilou pro chvíle krize... Naopak žít celý život na hromádce znamená strach nepřipustit si toho druhého moc k tělu, a nechat si otevřená zadní vrátka. - Nechci ho do svatby nutit, přála bych si, aby k tomu došel sám. - Vím, že rozejít se nechce, prožívá hodně zodpovědnost za malou, aby měl rodinu úplnou, abychom z ní vychovali dobrého člověka. Vím, že mě má rád - jenže asi ne zas až tak, aby mu za to stálo si mě vzít, - i když on na toto mé logické vyvození má jiná vysvětlení.

Nemodlím se pravidelně, nejde mi to, - nebo se možná málo snažím. Něco starého ve mně je potřeba zlomit, nebo překročit... Modlím se jen ve výkřicích srdce..., a nebo ve chvílích, kdy si uvědomuji vděčnost za to, že mi Bůh, kromě všeho ostatního, ještě dává čas. Vím, že je to z mé strany málo, že to není ono, že to nestačí...

Nevím jak dál....

Milá neznámá,

z Vašeho psaní vnímám Váš zmatek a obavy, snad dokážu maličko porozumět... Dovolte mi, prosím, několik mých životních postřehů, které snad i pro Vás mohou být inspirací a orientací ve Vaší nejistotě a bolesti.

Moje zkušenost mne učí, že pocit slepé uličky, kde již neexistuje nadějné řešení, je ďábelskou taktikou. Taktikou, která nás nejprve přimáčkne ke zdi nemilosrdným popisem našich selhání a pak nás drtí tvrzením, že sám s tím člověk už nemá šanci něco udělat a okolo není nikdo, kdo by mu podal pomocnou ruku.

Moje zkušenost mne však také učí, že tohle je nepravdivý výklad. Jako kněz jsem před několika lety strávil celé exercicie modlitbou o milost přijmout pravdu, že Bůh mne nemiluje pro můj výkon, ale jako takového, jako Tomáše a proto, že mne stejně bude milovat i v případě, že bych se oženil a odešel z kněžství. A Bohu díky jsem končil tyto exercicie s Božím potvrzením, že tomu tak skutečně je...

Také mne život učil a stále učí, že na cestě dobra je moc důležité přijmout jako své poslání a povolání ke štěstí konání takového dobra, které je v mých skutečných silách. Ne víc, protože to víc (i když je to objektivně možná skutečně něco lepšího), které je pro mne teď nedosažitelné, mne může velmi rychle a tvrdě oloupit o naději a víru v Boží něžnost vůči mně...

Vím, že neodpovídám na Vaše vyprávění přímo. A tuším, že na to ani nemám právo, protože mnoho věcí i přes Váš otevřený dopis asi nejsem schopen vůbec vzít v potaz.
Nicméně bych Vás chtěl povzbudit v lásce k Vaší dceři i k otci Vašeho dítěte. A také bych Vás chtěl povzbudit v pravidelné komunikaci s Bohem a to právě ve smyslu prosby o jeho dotyk, kterým se Vás ujme tak, že budete schopná věřit, že on pro Vás i ve Vaší situaci má připravenou láskyplnou nabídku cesty dál. A že Vás stále žárlivě miluje. V tom mu Vy nikdy nemůžete zabránit...

Chtěl bych Vás také moc povzbudit, abyste se svými otazníky a se svojí bolestí nezůstávala sama. Když byste napsala, v které části naší země teď máte domov, mohl bych Vám - kdybyste měla zájem - doporučit určitě i někoho, kdo by Vás přijal s pochopením a kdo by se mohl a chtěl s Vámi společně i za Vás modlit.
Vzpomínám v modlitbě.

Kategorie otázky: Láska v partnerství, příprava na manželství