Miluje mě Bůh, i když nepatřím do církve?

Dobrý den,
uvěřila jsem v Boha, ale nežiji jako křesťan. Nechodím do kostela, nejsem pokřetěná apod. Ale se snažím Boha najít sama, čtu si Bibli a ráno, večer se modlím, pročítám si váš web a místo kostela si v neděli dělám doma "kostel", že si čtu déle z Bible, přečtu si tu nedělní liturgii, co posíláte apod. Už delší dobu mě ale trápí nějaké věci - chtěla bych se zeptat:

Bude mě Bůh milovat, i když nepatřím do církve?

A dále - trápí mě, že nedokážu o své víře mluvit, hlásat Boží slovo. Prostě nedokážu jít k někomu a říct: Bůh je skvělý! Nechci víru nikomu nutit, ale nechci, aby byl Bůh v tomhle ohledu na mě naštvaný. Moc by mě mrzelo, kdyby se na mě Bůh zlobil, a tak se Vás ptám, jestli na tom vidíte něco špatného.

A pak bych se chtěla ještě zeptat, zda když si povídám s kamarádkou o někom a "pomluvíme" ho, zda je to hřích nebo ne a jestli je hřích mluvit sprostě. Snad jednou najdu klid. Děkuji Vám.

Milá ...

Je radostí číst o tvé snaze žít víru!

Nejdřív bych tě ráda upokojila. Bůh tě miluje, miloval a vždy a za všech okolností milovat bude. To je jistota, o kterou se můžeš vždycky opřít. Miluje každého člověka bez rozdílu. Myslím, že Bůh není ten, který by se na nás zlobil, když nežijeme ideálním způsobem. Protože nás miluje, spíš je mu líto a zraňuje ho, když si svým jednáním ubližujeme. Ale nevzdává to s námi, fandí nám a dává nové možnosti se k jím nabízenému dobru dostat. Láká nás do vztahu s ním. Chce, aby nám bylo dobře. A dobře nám je tehdy, když žijeme lásku. K Bohu, k sobě i k druhým.

To je měřítko pro posuzování našich činů – pomlouvání, mluvení sprostě a mnohého dalšího. Pokud tohle není láska, pak to není v pořádku. Pak se vzdaluješ tomu dobru, které Bůh nabízí. Je to něco co člověka nemůže naplnit a tvoří v něm nepokoj. Skutečný hřích je ale něco, kde se vědomě a dobrovolně stavíme proti dobru a vybíráme si s plným svědomím zlo. Když ti něco občas vylítne z pusy a zároveň to zas tak zle nemyslíš, je potřeba to vzít spíš sportovně a uvědomit si, že v tomto na sobě potřebuješ zapracovat a zkultivovat svoje chování, aby bylo líp tobě i lidem kolem tebe. Buď si jistá, že Bůh vidí do srdce a že moc dobře ví jak co myslíme. A tak rozumí tomu, když jsme jen prostě nešikovní ve svém jednání a myslím, že si z toho moc velkou hlavu nedělá. Ono jde mnohem víc o to ho skutečně poznat, jakým je a zamilovat si ho. Pak člověk nechce z lásky k Němu dělat co by ho zarmucovalo. Zarmucovalo kvůli tomu, že bychom si vybírali pro nás horší cestu.

Co se týká hlásání Božího slova – je to tak, že bychom měli o Bohu svědčit. Ne každý je ovšem pozván k tomu, aby otevřeně o Bohu mluvil. To ale k čemu je povolaný každý je vydávat svědectví tím jak žijeme. Často beze slov. Aby druhé oslovilo naše jednání a mohli začít pátrat po tom čím to je, že žijeme tak hezky. Pak může dojít i na slova. Na vysvětlení, že Bůh je opravdu skvělý a jak velkou lásku k nám má a tak že stojí za to ji také žít. Někdy je příklad mnohem silnější argument než nedokonalá slova. Tak si s tím nedělej starost a zkus upevnit svou víru v milujícího Boha, abys až by se tě někdy někdo zeptal jak to, že žiješ tak hezky, abys mohla s radostí a samozřejmostí a beze strachu ze soudu člověka odpovědět. To není pak vnucování víry, ale ukazování toho jak to mám já a je to zároveň i nabídka, že druzí tudy mohou jít taky.

Milá... je opravdu moc důležité, že Boha hledáš. Možná, že tě jednou dovede i ke křtu a do církve. Křest je vlastně takový začátek přidání se k Bohu, přijetí jeho za svého Otce a zároveň jím on přijímá nás za své děti. Vytváří se tím nerozlučitelné láskyplné pouto. Zároveň je to svátost, kdy jsou nám odpuštěny všechny hříchy z minulosti. Tahle svátost může pak rozvíjet ty další. Nesmírně důležitá je v životě křesťana svátost smíření, kdy ty své nešikovnosti v jednání a hříchy odkládáme do rukou Bohu, kdy mu říkáme – je mi moc líto, že jsem si vybírala něco jiného než ty jsi pro mě v nekonečné a moudré lásce chtěl, už to tak dělat nechci, prosím odpusť. A Bůh nás od té špíny co na sebe nabereme čistí tím, že nám skutečně odpouští a my můžeme jít volně, svobodně dál a nemusíme to už s sebou vláčet v podobě výčitek svědomí, např. A taky se zas líp, když nejsme zatíženi, rozhodujeme pro lásku. A neseme v sobě pokoj.

Svátostí je víc – v eucharistii přijímáme živého Boha. Atd.
Tyhle svátosti nám může zprostředkovat pouze církev. Je tedy dobrý důvod v ní být a využívat tuhle Boží nabídku.. Zároveň je to společenství lidí, kteří si navzájem mohou pomáhat, ať už v praktickém životě nebo v tom, že si řeknou jak Bůh jedná v jejich životě a tím se k poznání Boha snadněji přibližují. Nikdy se v knihách nedá přečíst o Bohu všechno. Je důležité mít někoho s kým můžeš o víře mluvit a nechat se vést, protože jinak si člověk může namluvit něco co není pravda. Nejsme schopni pravdu poznat sami.

To co bych ti doporučila je, abys zkusila zajít za nějakým knězem tam kde bydlíš a poprosila ho, jestli by si o Bohu s tebou nepovídal. V tuto chvíli jistě nevadí, když do církve nepatříš ani nejsi pokřtěná. Pokud budeš hledat, tak třeba najdeš dobré důvody ke křtu, ke vstupu do církve. Aby tohle člověk mohl udělat, musí vědět proč.

Tak tě beru do modlitby s přímluvou, abys našla Boha milujícího a láskyplného, kterého se nemusíš bát, když něco spleteš, ale za kterým si půjdeš pro lásku.

Měj se fajn

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry