Letniční církev. Tolik obdarování a tolik odporu vůči katolíkům. Kde je pravda?

Dobrý den, jsem katolička, ale poprvé zažívám živou víru v jedné letniční modlitební skupince. To mi udělalo zmatek ve věcech věrouky. Viděla jsem zázraky a uzdravení, slyšela proroctví, která se naplňovala, aniž by bylo potřeba žít ze svátostí či dokonce v katolické církvi.

Pořad mi nejde na mysl, jak může někdo slyšet slova od Pána, uzdravovat nemocné, vyhánět zlé duchy apod. a přitom mi říct, že jsem modloslužebník, když pokleknu před svatostánkem? To, že mají letniční církve problémy s Pannou Marií ještě chápu, to i někteří katolíci, ale co eucharistie? Jak to, že je Duch Svatý nevolá nejprve k tomuto nejintimnějšímu spojení s Pánem, a pak až k těmto nadpřirozeným darům? Jak mohou říct, že by klidně podupali proměněnou hostii (a nebýt toho, že se k ní nedostanou, to už jeden můj známy udělal)... a zároveň vyznávat, ze Ježíš je Pan a vyhánět v Jeho jménu démony? ... Poznala jsem i charismatickou obnovu v katolické církvi, ale neviděla jsem nikdy tak obdarované lidi, taková uzdravení jako u letničních. Přesto se mi zdá, že i u katolíků je důležitější modlitba chval a vzývání Ducha svatého než mše svatá a život ze svátostí. Nerozumím tomu.

Milá ..
Odpověď bude trošku rozvinutější, protože témat je mnoho. V první řadě bych chtěl říci, že si nemyslím, že ty věci jdou nutně proti sobě, byť teologické náhledy mohou být skutečně různé.

K tomu Vašemu příkladu mi přijde důležitých několik skutečností:

Charismata jsou pro službu, Duch je dává, jak chce a nesouvisí se svatostí člověka. Je tedy dobře možné, aby velmi obdarovaný služebník byl v některých oblastech takříkajíc mimo. Nakonec řada světců má i ve svých dílech řadu omylů. Člověk, skrze kterého Bůh mocně jednal, bývá ve velkém pokušení myslet si, že když se přes něj Bůh jednou oslavil, tak vše, co udělá, musí být inspirováno Pánem. Všichni jsme ale pouze učedníci. Navíc jsme všichni na cestě. S osobním růstem souvisí i poznání, teologický náhled či postupná formace charakteru.

Zmíním-li třeba osobu překladatele bible B21 Alexandra Fleka, tak v počátcích své kazatelské činnost velmi horlil proti katolické církvi. Jeho kázání se tak staly téměř legendárními. Jak postupně lidsky i služebně dozrával a rostl, mnoho svých postojů přehodnotil. Dnes má i mezi katolickými biblisty řadu přátel – namátkou Angela Scarana - a pokud by jej člověk nesledoval celou dobu, došel by k přesvědčení, že jde o dva naprosto odlišné lidi..

Podobné je to v prostředí charismatické obnovy, kdy objevíme, že skrze nás Bůh jedná. Ať už mezi jednotlivci nebo skrze společenství. Jedním z průvodních jevů bývají různé "dětské nemoci". Například duchovní puberta. S pubertou pak souvisí i potřeba pohrdat vším, co mi není po chuti či čemu nerozumím. Pokud je člověk kvůli svému přesvědčení schopen a ochoten pošlapat hostie, ukazuje to podle mého názoru na jeho výraznou lidskou i duchovní nevyzrálost. A je evidentní, že nejedná pouze podle Ducha, protože ten nezpůsobuje rozdělení ani nikým nepohrdá. V jiných oblastech života ale může Bůh skrze tohoto člověka mocně působit.

Přijmout pravdu o Eucharistii není snadné, vždyť i v době apoštolů Ježíše opustili mnoho lidí, když řekl, že musí jít jeho tělo a pít jeho krev. Zároveň ale Ježíš reaguje na výtku apoštolů, že viděli kohosi, jak v Ježíšově jménu vyhání démony a přitom nechodí s učedníky, aby mu nebránili. Bůh je mnohem větší než všechny křesťanské církve a působí, jak sám chce. Pro nás mnohdy nepochopitelně.

Pokud jde o prostředí katolické charismatické obnovy, tak i v našich krajích se dějí zázraky, které jste popsala. Byť ne možná v tak velké míře či se o nich tolik nemluví. Je zároveň také pravda, že například katolická charismatická konference je v tomto ohledu poměrně "nízkoprahová". Alespoň ta česká. Jestli je to dobře či špatně nehodnotím.

Nabídnu však ještě jiný pohled: Podle mě je dobře, že se chvála dostává do života lidí. Do této doby jsme měli často mši svatou jako jedinou formu zbožnosti. A člověk bohužel může celá léta chodit do kostela, aniž by to s ním něco udělalo. Je možné být účasten mše svaté, chodit ke svátosti a s Bohem se defacto nesetkat. Chvála i četba Písma by naopak měli vést k osobní modlitbě. A liturgie by se pak (či díky tomu) měla stát skutečným vrcholem slavení a vyústěním celoživotního povolání. Dostat úplně jiný rozměr. Podobně jako v Ježíšově životě byla vyvrcholením všeho, co žil.

Také bych proti sobě nerad stavěl život ze svátostí a vzývání Božího Ducha, tedy samotného Boha. Vždyť Duch svatý není jen rozdavač dárků a charismat, ale konkrétní osoba. A Bůh je oslaven ve chvále svého lidu.

Různé řehole, řády či kongregace mají každý své specifické povolání, kladou důraz na některou část liturgie nebo na nějakou zvláštní oblast. Ať už ve službě či pobožnosti. Mohou tak postihnout různé oblasti dějin či lidského života. V tomto duchu i charismatická obnova klade důraz na některé aspekty křesťanského života – konkrétně modlitbu chval či četbu Božího Písma. Osobně v tom nevidím nic špatného, naopak jsem rád za tu rozmanitost a plnost, kterou katolická církev nabízí. Máme bohatě prostřený stůl a můžeme čerpat do sytosti.

Závěrem bych nám všem přál, abychom především měli lásku. K Bohu, k sobě i druhým lidem. I před veškerou odlišnost. Názorovou, teologickou či jakoukoli jinou.

Kategorie otázky: Církve, hnutí, ekumenismus