Potřebuje Bůh kostel? Krize víry.

Zdravím. Trochu tápu nad tím, jak vlastně takový dotaz položit, zkusím to říci formou příběhu. Vyrostla jsem v křesťanské rodině. V dětství jsem  naprosto nefalšovaně věřila, že Ježíš stojí při mně,  se vším mi pomáhá, dokonce jsem věřila, že mohu s Pánem Bohem mluvit a že mi bude odpovídat. Své talenty jsem brala jako jeho dar. A skutečně jsem jeho pomoc v jistém slova smyslu zakoušela.

Pak ale přišla určitá krize. To, co mi před tím šlo hladce a s naprostou samozřejmostí, se přestalo najednou dařit, přicházela jsem o radost ze života. Začal mne sužovat určitý smutek, přestala jsem chodit do kostela a dopadlo to tak, že jsem jednoho dne dokonce uvažovala, že by vůbec nebylo na škodu, kdybych na tomto světě zkrátka nebyla.

Pak přišla třetí etapa, kdy jsem se cítila absolutně vysátá, ale najednou jsem si uvědomila, že vlastně mám pro co žít a postupně se to nějak začalo zlepšovat. Uvědomila jsem si, že Pán Bůh mi pomůže, když o to budu stát, i když se zrovna budu cítit špatně.

Nevím ale, co s „kostelem“. Bůh je láska, tak proč by potřeboval kostel na to, aby mně nebo i jiným pomohl. Vždyť Bůh je přítomen v našich srdcích a mluvit s ním tedy můžeme kdekoli a kdykoli.

1) Myslíte, že když začnu chodit do kostela, objevím zas svou ztracenou životní jiskru?

2) Co si myslíte o tom tvrzení, že Pán Bůh nepotřebuje kostel na to, aby k nám promluvil?

Díky moc za odpověď.

Milá…
Krásně jste popsala postupný vývoj svého vztahu k Bohu, vývoj vlastního vnímání Boha a jeho konání ve Vašem životě. Myslím, že je docela důležité, jak dokážete vnímat etapy svého života, je dobré, že to dokážete i pojmenovat.

Zdá se, že Vám Bůh dal milující rodinné zázemí, ve kterém jste se přirozeně naučila vnímat působení Boží, jeho přítomnost, blízkost. Myslím, že to byla VELMI důležitá etapa. Etapa, kdy jste mohla zažívat osobní zkušenost s Bohem, poznávat Boha jako milujícího, pomáhajícího, pečujícího. Mohla jste se učit radosti z Boha, zažila jste touhu po Bohu, učila jste se mluvit s Bohem, důvěřovat mu, radovat se z Jeho darů. Buďte za tuto etapu opravdu vděčná, věřte, že z ní můžete čerpat celý život.

Etapu, která následovala, ale vnímáte dost negativně. To, že se Vám přestalo dařit tak automaticky, jak jste byla zvyklá, možná vnímáte buď jako jakýsi odklon Boha od Vás nebo dokonce zpochybnění všeho, co jste zažívala v té první krásné životní etapě. Jakoby to, jestli Bůh vůbec existuje, nebo to, jestli Vás miluje, záleželo na tom, jestli se Vám v životě daří nebo ne. Tyto pocity jsou na jednu stranu pochopitelné.

Jak jste pak ale začala sama vnímat, když se Váš život přehoupl do další, třetí etapy, neodrážely pravou skutečnost. Bůh Vás neopustil, jen se, zdá se, rozhodl, že je na čase, abyste dospěla. Bůh totiž není "automat na plnění přání". Dává nám sice zažívat to, že nás miluje i tím, že nám dává zakusit svou lásku formou, kterou v té chvíli chápeme a je nám nejbližší. Můžeme zakoušet plnění našich přání od Boha. Proč ne, je Bůh. Jsou to takové "doteky lásky". Můžeme to zažívat v různých etapách svého života. Ale myslím si, že je pro Boha velmi důležité, abychom pochopili, že nejde jen o to.

Boží láska k nám nespočívá jen v tom, že nám bude jen dávat věci, které nám budou příjemné.

Boží láska k nám nespočívá jen v tom, že nám bude jen dávat věci, které nám budou příjemné.Možná sama cítíte, že láska k Bohu v situaci, kdy jenom dostáváme, není úplná. Je to sice skvělé a úžasné a věřím tomu, že nám to Bůh velmi rád dává, a měli bychom být opravdu vděční, když to můžeme zažívat. Ale pokud svůj vztah k Bohu (a Jeho vztah k nám) vnímáme pouze takto, je to svým způsobem jakási dětská forma našeho vztahu k Bohu. A jednoho dne nás Bůh pozve k tomu, abychom dospěli. A to se Vám zřejmě stalo. Nevnímejte to tedy jako něco negativního, ale spíše naopak, jako důvěru, kterou k Vám Bůh má, jako pozvání k tomu, abyste Jej lépe poznávala a hlouběji, dospěleji milovala.

A zdá se, že jste to pozvání přijala. Jsem moc ráda, že jste neustrnula ve své etapě č. 2, v jakémsi (stále dětském) vzdoru, zklamání z toho, že Bůh neodpovídá Vašim představám. To se někdy stává a je to smutné.

Vytrvejte, hledejte, mluvte s Bohem, proste Jej a děkujte mu. On Vás skutečně vede.

Z toho, jak líčíte svůj vstup do 3. etapy, který není úplně jednoduchý, protože v něm stále postrádáte tu jásavou radost svého dětství, mám pocit, že se ve Vás tehdy začal rodit opravdu dospělý přístup k životu, k životu s Bohem. Už to není jen přijímání darů, ale vnímám tady Vaše rozhodnutí, jistou vytrvalost, věrnost, hledání a uvědomování si, kým pro Vás a Váš život Bůh je. Není to úplně jednoduché, už to nejde "samo", ale o to větší hodnotu takový život ve víře má. Chtěla bych Vás tedy povzbudit. Vytrvejte, hledejte, mluvte s Bohem, proste Jej a děkujte mu. On Vás skutečně vede, teď už jako dospělého člověka, který má plnou zodpovědnost za svůj život, který je velikým Božím darem, který každému z nás byl svěřen.

Teď se ještě pokusím o odpověď na Vaše 2 otázky:

1) Myslíte, že když začnu chodit do kostela, objevím zas svou ztracenou životní jiskru? 

 Nevím, zda se Vám opět vrátí ona jiskra z dětství. Určitě to nefunguje tak, že byste musela začít "dělat nějaké úkony", v tomto případě chodit do kostela a za odměnu dostanete svou jiskru zpět. To by bylo to výše zmíněné pojetí Boha jako "automatu", což je veskrze špatné. Boha skutečně nemůžeme redukovat na "plniče našich přání". Tak to nefunguje. Boha nesmíme vnímat jako prostředek k dosažení něčeho. Naopak, vše nám má sloužit k tomu, abychom se přibližovali k Bohu. Možná ale Vaše jiskra, kterou toužíte získat zpět, skutečně souvisí jen s dětstvím a ve stejné podobě už přijít nemůže z prostého důvodu, že už nejste a nikdy nebudete dítětem. Možná máte ale nalézt jiskru novou, plynoucí už ne z bezstarostnosti, ale z důvěry, někdy těžce vybojované, z pravého poznávání Boha, v jistotě, že ať se děje cokoli, On je s Vámi, miluje Vás a opravdu se o Něj můžete opřít. A to je velká radost, kterou člověk může opravdu zažívat. Radost už většinou ne ta dětsky jásavá, ale hluboká, pokojná. Řekla bych, že to je asi ten pokoj, který dává jen Bůh. Bezpečí, které dává křídla, pravá svoboda, která opravdu může zažehnout jiskru v oku. Není to ale "jednorázovka", je to cesta na celý život.

"Chození do kostela" Vám na této cestě s Bohem může jednak pomoci tím, že je posilou sdílet svou víru s ostatními lidmi (Ježíš, když založil svou církev, tak ji založil jako společenství), opravdu velkou posilou jsou také svátosti, přestože zdaleka ne vždy je prožíváme nějak citově, je to tak. Také se jedná o určité zakotvení, aby naše víra nespočívala jen na nestálých citech. V neposlední řadě tím, že dbáme na pravidelnou účast na tajemství mše svaté, prokazujeme Bohu úctu a věrnost a učíme se věrnosti, která je pro náš duchovní život, pro život jako takový, pro vývoj naší osobnosti, pro naši spokojenost, štěstí, velmi důležitá. Proto doporučuji a radím - znovu se odhodlejte a vytrvejte. :-).

2) Co si myslíte o tom tvrzení, že Pán Bůh nepotřebuje kostel na to, aby k nám promluvil?

Pán Bůh jistě nepotřebuje kostel, aby k nám promluvil. Bůh k nám mluví různými formami, zcela nezávisle na místě i času, kostel je ovšem místo, které je mu zvláštním způsobem zasvěceno. Proč to tedy nevyužít? Je to otázka úcty k Bohu, využití toho, k čemu nás zve, také určitého řádu v životě. Rozhodně to ale není tak, že bychom se s Bohem měli setkávat jen v kostele. Vnímejte Jej všude, je s Vámi, miluje Vás, jak píšete. Mluvte s Ním.

Velmi bych Vám také ale doporučovala - kromě setkávání se s Bohem v osobní modlitbě a společně s ostatními při mši sv., najít si také (pokud už nemáte) křesťanské společenství lidí přibližně svého věku, společenství, které se bude společně modlit, sdílet se, bavit se, něčemu smysluplnému se věnovat, apod. Je to dobrá cesta, jak hledat a nacházet radost ze života s Bohem, prohlubovat svůj osobní vztah s Bohem. Za sebe bych Vám ráda doporučila možnost víkendových akcí v Tuchoměřicích u Prahy, se kterými mám konkrétně zkušenost a vím, že mohou být velmi inspirující: .

Držím Vám palce, svěřuji Vás Bohu v modlitbě a věřím, že Vás povede a že Vám dá také nalézt onu "jiskru".

Radujte se, Bůh Vás miluje! :-)

Jana

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry