Křesťanství je mi blízké, ale...

Jsem ze zcela nevěřící rodiny, doma se o víře nikdy nemluvilo, když tak o církvi a to ne zrovna pozitivně. Vždy jsem byl ale vnímavější a tušil, že je něco více - tehdy jsem neuměl identifikovat, oč se jedná. Již dvakrát jsem byl velmi blízko vlastní smrti, v obou případech jsem vyvázl v podstatě zázrakem. Po druhé jsem si uvědomil, že někdo musel být v tu chvíli se mnou, snad anděl strážný. Každý večer jsem mu pak nedůvěřivě (snad i tajně sám před sebou) děkoval, že stál při mně ...

Jednoho večera se při tomto poděkování cosi změnilo, neuměl jsem si to pojmenovat, vyjádřit to. Každopádně mi to významně zpřeházelo hodnotový žebříček a přimělo vnímat více věcí.

Díky mému (již dřívějšímu) zájmu o keltskou ale i staroslovanskou kulturu jsem měl čím dál blíže ke keltské víře, ale stále jsem cítil, že to není ono. Díky dobrému knězi a křesťanským přátelům jsem měl možnost si o mnohých věcech pohovořit a osvětlilo mi to mnohé dosud neuchopitelné věci a vnitřní pochody...  když se zlomil můj ostych, začal jsem pravidelně chodit na mše, které se mě čím dál tím víc dotýkají..

V současnosti jsem však uvízl ve slepé uličce. O své víře se již nemusím přesvědčovat a již si to bez ní neumím představit. Modlím se, občas zajdu na mši, ale někde narážím, např. se nějak nedokáži ztotožnit s povinnou účastí na nedělní bohoslužbě nebo se nedokáži se vzdát svého zájmu o keltské svátky, určitého obrazu Boha, který, jak věřím, se zjevuje i v jiných náboženstvích.

Moc rád bych se nějak posunul vpřed, ale nenacházím cesty. Křesťanství je mi opravdu blízké a již si i pohrávám s myšlenkou křtu. Avšak sám před sebou bych si ho nedokázal stále obhájit, neboť vím, že bych nedokázal být "pravým" křesťanem. Můžete mi, prosím, poradit či zkusit navést, jakým směrem se ubírat, co zkusit pro nalezení cesty? Děkuji moc za Váš čas a dobré slovo a přeji krásný den.

Vaše zkušenost je nesmírně autentická a velmi krásně ztělesňuje to, čemu se v teologii říká „dějiny spásy.“ A to jak ve smyslu celého lidstva, tak ve smyslu individuálním – Vašeho konkrétního života.
Bůh se „zjevuje“ postupně, specificky na různých úrovních tak, aby ti, jimž se dává poznat, byli schopni to přijmout. A s tím, jak Boží postupné sebezjevení přijímají a vstřebávají, „dorůstají do křesťanství“.

I v náboženských dějinách světa platí, že různá náboženství představují více či méně nedokonalé pokusy lidí pochopit odlesky Boží existence a krásy, nakolik je byli schopni zachytit a pochopit ve svém životním kontextu. Boží sebezjevení se v dějinách postupně prohlubovalo, až do formy prorockého náboženství starých Židů, v němž se připravovala půda pro něco, co křesťanství nazývá vrcholem Božího zjevení – pro Boží vtělení v Ježíši Kristu. V Něm se Bůh představuje lidem v nejbližší podobě, v podobě člověka. V Něm zjevuje nejen mravní ideály a dokonalost, ale především svou podstatu v lásce, kterou pak dokazuje svým sebeobětováním se na kříži. 

Podobné rysy Božího sebezjevení a dějin spásy prožíváme i na individuální duchovní cestě. Každý z nás si jakoby prochází své osobní dějiny spásy, zejména pokud nevyrostl v křesťanské prostředí. Nicméně i člověk z věřícího prostředí, neustrne-li a má-li otevřené srdce, je zpravidla doveden ke klíčovým poznáním a krokům, pokud jeho víra nemá zůstat dětská a zakrnělá. 

Bůh člověku postupně vyjevuje sám sebe, svou lásku i své plány s ním. Víra je pak individuální odpovědí člověka na toto Boží pozvání. Je vstupem do vztahu s Bohem, který se postupně prohlubuje. Odpověď víry je zpravidla postupná, tak jako je Boží zjevení sebe sama postupné. A tak, jak člověk postupně odpovídá na jednotlivé Boží podněty úkonem své víry/důvěry, tak se prohlubuje vztah s Ním, stejně jako touha po Něm. Je to jako v hezkém vztahu přátelství a lásky mezi lidmi. I tam se vztah prohlubuje s přibývajícími zkušenostmi a důvěrou k sobě navzájem. Z opatrných odpovědí naší víry se pak stává postupně se prohlubující vztah, což je vlastně smysl duchovní cesty. 

A tady přichází na scénu otázka křtu a rytmus křesťanského života. Můžeme si znovu pomoci podobenstvím z oblasti partnerské lásky. Tak, jak se dva mladí lidé nejdříve sbližují ve vzájemné sympatii, postupně roste jejich vzájemná láska. Ta je do určité úrovně jakoby nezávazná, avšak jen do chvíle, kdy oba v sobě naleznou zalíbení natolik silné, kdy již nechtějí zůstat v této „nezávazné“ poloze vztahu, ale touží po plnosti, hloubce, vydanosti a trvalosti. Takový vztah přirozeně tíhne k nějakému pevnějšímu řádu a pravidelnosti, ve kterém může rozkvést. V takové chvíli proto vstupují do manželství skrze svatbu, kde se navzájem odevzdávají a přijímají s touhou po trvalosti a stálosti jejich vztahu. A v tomto svazku se pak dostávají na novou úroveň, nesenou mnohem hlubší intenzitou a intimitou.

Přesně tak je tomu ve víře a ve vztahu s Bohem. Člověk v určitou chvíli své cesty víry dosáhne stavu, kdy hluboce touží žít s Bohem v hlubokém a trvalém vztahu a touží se dostat na vyšší úroveň intimity. To se zpravidla naplňuje skrze křest, který člověka uvádí do pevnějšího rámce a mnohem hlubší úrovně života s Bohem, která se odehrává v intimitě svátostí, především pak eucharistie. Tento krok však není třeba uspěchat, je třeba do něj dorůst a cítit, že již nadešel. 

Pro správné poznání a rozhodnutí je důležité být věrný především v osobní modlitbě, která je prostorem, kde vztah s Bohem zraje a roste nejintenzivněji. Tam se postupně projeví touha i rozhodnutí pro zmíněný krok na novou úroveň skrze svátost křtu. Druhým důležitým prostředkem je pravidelný duchovní rozhovor – sdílení o své duchovní zkušenosti a víře s někým, kdo je na této cestě před námi. Je dobře, že máte kolem sebe křesťany i kněze, které můžete oslovit. Nakonec bych Vám doporučil číst vhodnou literaturu z oblasti křesťanské spirituality – duchovního života. Inspirativní pro Vás může být kniha „K jádru křesťanství“ od C. S. Lewise, nebo některé tituly od Anselma Grüna. Nejlepší knihy o duchovním životě u nás vycházejí v Karmelitánském nakladatelství www.kna.cz.

Přeji Vám moudrost Ducha na Vaší cestě víry.

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry