Kolik majetku je tak akorát?

Dobrý den,

poslední dobrou se zamýšlím nad tím, kolik, co a kde nakupuji a napadá mě otázka, zda to vůbec potřebuji. Nač potřebuji nový mobil, když mám starý, nač opravit dům, když můžu bydlet i v horším domě, nač kupovat nové auto, když mohu jezdit ve starém... a mohl bych pokračovat. Prostě mám pocit, že vlastně vždycky, když si "jakoby něco dopřeji", vždycky dělám špatně, protože to mohlo posloužit někomu potřebnějšímu.... A potřebných je objektivně dost...

Tak se ptám: Kolik majetku je akorát? Nevím, jak se k tomuto tématu postavit. Poraďte.

Milý příteli,
jak se postavit k tématu peněz a majetku? To je otázka, kterou si musíme klást stále znovu.

Dnešní svět nám nedá spát. Stále nás ponouká k utrácení peněz, ke spotřebovávání, ke hromadění věcí, vztahů a zážitků. A teprve když se zastavíme, někdy možná pro nemoc, nebo protože najednou nefunguje počítač nebo televize, nebo proto, že došly peníze, najednou slyšíme ticho. Prázdno kolem nás a v nás. Z toho ticha můžeme mít obavu. Ale také v něm můžeme zaslechnout něco, co začne dávat smysl. V tom prázdnu začne být prostor pro Něco, pro Někoho.

Před člověkem, který si upřímně klade otázku majetku, se mohou otevřít tři cesty. Cesta modlitby (to je vlastně cesta k Bohu), odříkání (to je cesta k sobě) a sdílení nebo pomoci (to je cesta solidarity a vede nás k druhému). Ve výsledku jsou všechny tři cesty cenné a potřebné. Jedna bez druhé nemusí dávat smysl. Solidarita bez toho, že se věnuji sám sobě, mi může škodit. Odříkání, jen tak bez hledání Boha, mě může ničit a odcizovat sobě i druhým.

Žít je třeba. Nenarodili jsme se někde v chudé vesnici uprostřed džungle, ale žijeme ve 21. století uprostřed technicky velmi zatížené společnosti. K životu potřebujeme málo, ale některé základní věci si upřít nemůžeme. Jak ale hmotných věcí používáme? Lpíme na nich, nebo se o ně s radostí umíme rozdělit? Najednou se nám začne rýsovat, že spotřebovávat člověk může, ale měl by začít dbát na to jak. Může tím začít vytvářet kulturu spotřeby. Neexistuje jedna odpověď, ale může jít o hledání. Hledáme na správném místě? Doporučuji například následující test v sedmi krocích:

1. Snese způsob, jímž chci utratit peníze, jakési kritérium krásy? Nebo půjde o kýč či o to, že se chci vyrovnat ostatním?
2. Jak se to dotýká mého zdraví a zdraví mého okolí?
3. Jak mě to otevírá druhým: budu mít možnost se s nimi podělit? Kdy tak učiním?
4. Umožní mi to navázat nové vztahy? Jak?
5. Jak se v daném výrobku nebo v službě úročí lidská práce a fortel? Jde o výrobek z daleké země, na němž je krev z nemocných rukou upracovaných dětských dělníků? Nebo jde o výrobek na jedno použití, který pak zbývá jen vyhodit? Kdy jsem zkusil něco opravit? A kdy jsem požádal někoho jiného o opravu?
6. Jak se tím stavím k úctě vůči přírodě? Mohu mluvit o šetrnosti? Jak bude vypadat ta věc na smetišti? Budu na sebe hrdý, že jsem ji vyhodil? Co by mi řekli jednou moji vnuci?
7. Způsob, jímž vaříme nebo se oblékáme, může vypovědět o tom, jak se stavíme ke světu. Pasivně, tedy že vše si koupíme na klíč? Anebo aktivně, tedy že sami zkoušíme něco vytvářet?

Tento seznam zdaleka není úplný! Přivede mě však k přemýšlení a v tom světle uvidím věci docela jinak. Začnu jinak vnímat nejen sebe a ostatní, ale třeba i čas. Tolik reklam se točí okolo představy “úspory času”. Ale co s ním pak děláme? Jak s ním naložíme? To je možná ještě důležitější, než že ho najednou máme nazbyt. Napadá mě trojí příklad.

Zaprvé, koupit si mikrovlnnou troubu je vcelku neutrální rozhodnutí. Nestojí moc, má ji dnes každý. Ale může to být stejně škodlivé rozhodnutí, jako bývá kouření: namísto společné přípravy pokrmů a každodenního stolování si každý ohřeje nebo rozmrazí, co zrovna bezprostředně potřebuje k zahnání hladu, zbytek vrátí do ledničky a zase běží dál. Lidé v dané domácnosti na sebe nemusí čekat, zbytečně se nevážou. Ale pomalu se stávají cizinci.

Za druhé, nová televize s dalšími programy a chytrým záznamem nebo dokonalým rozlišením obrazovky mě může docela odříznout od dění okolo. Nemám čas, hlídám obrazovku, může tam třeba běžet “něco zajímavého”. Ale skutečné drama, to v mém srdci nebo v životě toho druhého, nemám čas zachytit. A pak může být najednou pozdě.

Za třetí: jak změnila naše životy myčka nádobí? Potkal jsem rodinu, která rozezpívala celou vznešenou společnost na nějaké recepci. Byla to taková krása, že jsem se zvědavě pak zeptal, co to dělají. Odpověď mě odzbrojila: nemáme prý myčku a kolem nádobí se po společném nedělním obědě zažije to nejsilnější, co nás drží pohromadě. Muži a chlapci umývají, děvčata a ženy utírají. A pokaždé u toho navíc zpíváme. Docela jsem oněmněl. Ta rodina nebyla nutně chudá. Ale rozhodla se jít proti proudu. Byla silná, hrdá, radostná. A bylo jich tolik! Člověk se v jejich středu cítil krásně.

Umět dávat je jedna věc. Umět pomoc přijmout nebo o ni požádat, to je druhá strana téže mince. A nemusí být nutně jednodušší. Nikdy nezapomenu, jaké to bylo, když jsme před lety neměli téměř nic a museli prosit ostatní ve vzdálené zemi o pomoc a solidaritu. Ty vztahy, které jsme tehdy navázali, se časem proměnily v přátelství a trvají dodnes. A to je vlastně mnohem důležitější než nějaký majetek.

Nakonec je vidět, že přemýšlet o tom, jak vynakládáme peníze, nás může přivést k druhým. Co si například na měsíc odepřít zmrzlinu nebo jinou oblíbenou skladkost, ušetřené peníze dávat stranou a pak je přinést jako příspěvek na nějaký dobrý účel? To by dokázaly i děti. Stačí jen na to včas myslet a vracet smysl věcem kolem nás. Ty věci nás přestanou izolovat od ostatních. Stávají se naopak mostem. A život nás začne nově těšit.

Náš svět se najednou projasní. Přestává platit účtování. Otevíráme se druhému a jeho potřebám. Vůbec nevadí, že nám to nemůže oplatit. Naopak je to dobře. Vede nás to ke zjednodušení vztahů. 

Každý z nás je naštěstí originál a nemusíme věci dělat nutně podle nějakého vzoru. Stačí si upřímně začít klást otázky. A v tom už máš docela náskok před ostatními! Tak Ti přeju úspěšné hledání vlastní cesty.

Přeji Ti, abys v tom vytrval. A jednou se rozdělil o to, na co jsi přišel.

Linka víry

Kategorie otázky: Víra a život (život z víry), Křesťanská etika, hřích