Jak to bude po smrti?

Dobrý den.

V poslední době se potýkám s velkou krizí v mé víře. Nedávno jsem totiž četl článek o jistém muži jménem Mellen-Thomas Benedict, který dostal rakovinu, následně zemřel a poté prožil zážitek klinické smrti. Popisuje, že se setkal s bohem, který měl podobu jakéhosi světla. Mohl s ním rozmlouvat a dozvěděl se, že lidé mohou s tím světlem komunikovat pomocí různých náboženství - pomocí Ježíše, Buddhy, Krišny. Zjistil, že víra utváří jakousi zpětnou vazbu, které se nám dostává. Dozvěděl se, že pokud jste buddhista nebo katolík nebo fundamentalista, dostanete zpětnou vazbu vašich vlastních obrazů. Také se od toho světla dozvěděl, že všichni lidé již byli spaseni... Když se vrátil zpět do svého těla, tak se velmi brzy uzdravil. Rakovina ustoupila a on zase normálně žil... Mnohá fakta, která zde popisuje, jsou zde naprosto v rozporu s křesťankou vírou (protože podle toho, co zažil, je vlastně jedno, jak člověk žije zde na Zemi, protože každý člověk je spasen)...

O to víc mě děsí, že velmi podobnou zkušenost měla jistá žena z Indie, o které jsem nedávno četl - její zážitky jsou velmi podobné a vypráví také o tom, že po tomto zážitku se zázračně uzdravila...

Moc Vás prosím, pomozte mi nějak vrátit zpět mou víru v trojjediného Boha - tyto zážitky, o kterých jsem četl úplně vykolejily mou víru... Vím, že jsou také lidé, kteří prožili klinickou smrt a setkali se s Ježíšem, nebo existují i lidé, kteří tvrdí, že se v zážitku klinické smrti dostali do pekla... Jsem z toho všeho zmatený a má víra v Krista je nyní velmi slabá, protože tyto zážitky, o kterých jsem četl jsou velmi půsubivé... Děkuji

Dobrý den,
děkuji Vám za důvěru a doufám, že se mi podaří Vás uklidnit a ujistit, že jste na dobré cestě. Dokud hledáte Pravdu a nevzdáváte to, jste na tom objektivně dobře, i když subjektivně to tak momentálně necítíte.

Stovkami příběhů lidí, kteří přežili klinickou smrt, se zabýval ve své knize „Život po životě“ dr. Moody. Mnoha lidem pomohla uvěřit, že život člověka smrtí jeho těla nekončí. Začali hledat Boha, opatřili si Bibli a snaží se poznávat a plnit jeho vůli. To je prokazatelný přínos práce dr. Moodyho. Zároveň je však třeba si uvědomit, že ani v jediném popisovaném případě nešlo o skutečnou smrt, ale o smrt klinickou, to znamená přechodnou a krátkodobou zástavu srdce a dýchání, nikoliv smrt mozku. Ta by následovala o chvilku později a smrt by už byla nezvratná. Jediný, kdo se v celé historii lidstva vrátil ze skutečné smrti zpět do života je Ježíš Kristus. Nikdo jiný nám nemůže „o životě po životě“ cokoliv věrohodného říct, protože to nezažil.

Nápadně shodné a povětšinou povzbudivé prožitky lidí, kteří přežili klinickou smrt jsou nesmírně zajímavé i tím, že tito lidé se přestali smrti bát. Jsou si jisti, že jejich život bude pokračovat. Knihu jsem četla dávno, ale nevzpomínám si na jediný případ, že by ze svého prožitku dotyčný vyvodil závěr „je jedno, jak kdo žije“. Naopak, všichni si vážili možnosti nové šance napravit svůj dosavadní život a všichni pochopili, že jediné, co v něm má trvalou hodnotu, je láska. Toto poznání je v naprosté shodě s tím, co říká Bible (viz např. 1Kor,13).

Počínaje Starým zákonem a konče poslední kapitolou Nového zákona se v ní jako červená nit táhne obrovská touha Boha Stvořitele neztratit ani jediného ze svých tvorů, jež byl nucen – řečeno slovy Bible – vyhnat z ráje, ve skutečnosti však jen na čas poslat do ŠKOLY LÁSKY. Tou je náš pozemský život, který momentálně žijeme. „Písemky“ v ní píšeme mnohokrát za den, a to všichni, věřící i nevěřící. Žáci, jimž se z různých důvodů nedostala do ruky srozumitelná učebnice, kterou je Bible, v této škole nepropadají, nejsou z ní vylučováni a nemají menší šanci než ostatní, pokud se řídí svědomím. Avšak jedni ani druzí, byť by se snažili sebevíc, nejsou schopni vlastní silou dosáhnout takové dokonalosti a svatosti, aby mohli věčnost prožívat uvnitř Boží Trojice, v Bohu, s Ním a v Něm. A přece jedině k tomu je každý (!) člověk Bohem stvořen a předurčen. Je stvořen k podobě Boží až do té míry, že ho Bůh nemohl omezit v jeho svobodě. V opačném případě bychom nebyli lidé = obrazy Boží, ale pouhé opice.

Zkušenosti lidí, kteří přežili klinickou smrt potvrzují, že umírání je proces, který dost nedoceňujeme, resp. podceňujeme, a na nějž se málo připravujeme. Rozhodně nepotvrzují, že je jedno, jak člověk žije, ba právě naopak. Kdesi Ježíš řekl „mé ovce slyší můj hlas“, je proto logické, že křesťan, který celý život žil podle jeho učení, poznává ve Světle na konci tunelu Ježíše jako svého Spasitele. Je pochopitelné, že nekřesťan, který se v rámci svých sil a svého poznání snažil Boha hledat a řídit se svědomím, ve Světle na konci tunelu taky poznává svého Spasitele. Jestli ho dokáže i pojmenovat, to nevím, ale jeho láskou si je absolutně jistý. Osobně jsem vděčná i za ta nepříjemná svědectví o možnosti skončit v pekle, to znamená daleko od Boha, protože mi nedovolí spoléhat se opovážlivě na Boží milosrdenství, na fakt, že Ježíš zemřel za všechny, tedy i za mne, a „usnout na vavřínech“. Ano, spaseni jsme Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním všichni, ale v rámci svobody, kterou nám Bůh ani ve chvíli smrti neodejme, můžeme tento nesmírný Boží dar přijmout jako lotr po pravici, nebo odmítnout jako lotr po levici. To si Bůh určitě nepřeje, ale stát by se to mohlo. I nám. Možná i proto Ježíš vložil do modlitby Otčenáš větičku “buď vůle Tvá“ – kdykoliv se ji modlíme, vyprošujeme spásu sobě, svým blízkým, všem lidem, dokonce i svým a Božím nepřátelům.

Přeji Vám hodně úspěchů ve Škole lásky a těším se na setkání s Vámi v Boží náruči. Tam už nám to bude všechno jasné.

Linka víry

Kategorie otázky: Bůh, Osobní krize, nemoc, smrt