Utrpení nevinných. Postrádám smysl...

Omlouvám se za dotaz, který pravděpodobně máte na očích den co den. Prosím teď jen o jednu jedinou věc. Jedno jediné možné slovo. Nezajímá mě objasnění existence vesmíru, naivita molekulární genetiky a nedokonalost teorie relativit. Ani vztah mezi mnou a Bohem a ani to že neexistuje férová odpověď.

Velmi mne zasáhlo zpravodajství z JIžní Ameriky (kde mám právě některé své blízké). Jak je možné, že zase nevinné děti vracející se z církevního výletu zemřou nejkrutější bolestivou smrtí uhořením?  Co tady v tomto případě je za problém? O jaké Boží slávě nebesa vypravují a jaké dílo jeho rukou zvěstuje obloha? (Ž 19,2) Řeknu vám pravdu – když nad tím přemýšlím, postrádám ten smysl snad už úplně ve všem. Díky.

Vážený...,
Vaše slova mě zasáhla. Není nic těžšího než mít starost o své drahé, co jsou daleko...

Píšete o tom, jak je vůbec možné vydržet se dívat na zprávy o desítkách dětí, které uhořely při návratu z výletu církevní školy v důsledku poruchy na autobuse. Voláte po tom, aby padlo nějaké slovo odpovědi na toto utrpení.

Pokud bych měl říci něco opravdu krátkého, pak bych řekl: a přesto zkouším věřit.

Bůh nás stvořil, miluje nás a dobře nás zná. Stvořil nás jako bytosti, které mohou cítit, vciťovat se do pocitů druhých a milovat. Tváří v tvář podobné tragédii se vzpíráme věřit tomu, že něco takového je vůbec možné. Je třeba si to Pánem Bohem mezi čtyřma očima vyříkat. Není však řešením otočit se zády. Tím bychom jen otevírali prostor zlu.

Zlo ve světě je. Vidíme ho na každém kroku. Vidíme ho kolem sebe i v nás. Nemusíme se pokoušet je nějak pochopit. Ale můžeme se pokusit zlu postavit. Samozřejmě na to nestačíme sami. Ale pokud se přihlásíme mezi ty, jimž není jedno, co se děje, pak se můžeme stát malým nástrojem. A Pán umí pracovat i s tupými nástroji. Něco o tom vím.

To všechno vypadá jako teorie. Ale předložit Bohu naše utrpení a bezmoc s důvěrou, že mu není jedno, co prožíváme, může být i zážitek, který se Vám zadře pod kůži a už Vám tam navždy zůstane. Začal jsem se nedávno dívat na postavu Marie, matky Ježíše, docela novýma očima. Její bolest matky, která v náručí musela chovat svého mrtvého syna, o němž dobře věděla, že má k Bohu mimořádně blízko, už pro mě nikdy nebude barvotiskovým obrázkem. Co se u mně vlastně tak zásadního změnilo? Dalo by se říci, že nic: věřím totiž i nadále, i když mě to stálo úsilí. Ale věřím jinak než dřív. Nedávno jsem totiž na rukou choval našeho umírajícího dospělého syna. I proto ta bolest Marie už mi nikdy nebude připadat jako něco z barvotiskového obrázku.

Až zase budete číst nějaké hrůzné zprávy ze světa, zkuste tu svou bezmoc a revoltu probrat v modlitbě i s ní. Myslím, že má pochopení pro to, co prožíváme. A slova “nyní, i v hodinu smrti naší, amen” z modlitby, kterou se tolikrát mechanicky modlíme ve Zdrávasech, Vám pak přijdou jako z dramatu, v němž se hraje o život. A o ten přeci jde.

-fp-

Linka víry

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Bůh, Zlo a utrpení ve světě