Jak Bůh slyší naši modlitbu?

Jak Bůh slyší naší modlitbu, když se nas modli třeba 5 000 najednou? Dekuji moc a pomaháte mi. Anonym

Kdyby 5000! Mnoho milionů, současně 7 miliard. Protože Bůh neslyší a neposlouchá jen toho, kdo se k němu výslovně modlí, ale ví o každém člověku, co si myslí, co dělá, co se mu děje…, a nějak na to odpovídá, i když to člověk nevnímá. K tomu ještě řídí svou prozřetelností všechno tvorstvo, celý vesmír! Jak to všechno stihne?

Nabízí se jednoduchá odpověď: Bůh je tak nesmírně veliký, jeho moc je tak nekonečná, že pro něj není nic nemožného. Převyšuje všechny naše představy a každá snaha přiblížit si jeho působení ztroskotává na tom, že jsme proti Bohu nekonečně omezení. Asi jako by si chtěla bakterie představit, o čem asi přemýšlí mikrobiolog. A to mezi bakterií a vědcem není zdaleka tak velký rozdíl jako mezi člověkem a Bohem.

Tahle odpověď ale skrývá jedno nebezpečí: že si budeme Boha představovat jako nějakého hypermana nebo policajta s tisícem očí a stovkou obušků nebo něco podobného. Prostě naše schopnosti a možnosti milionkrát vynásobíme, a myslíme si, že tohle je Bůh. Kdepak! Bůh je především ÚPLNĚ JINÝ než cokoliv stvořeného, včetně člověka. To, co nás omezuje, je hmota. Když jsme na jednom místě, nemůžeme být zároveň na jiném. Když děláme jednu věc, nemůžeme dělat zároveň tisíc dalších, protože máme jen jedny ruce a jednu hlavu. Na poslouchání máme jenom jeden pár uší. Bůh není tímto způsobem omezen, protože je Duch. Nemá tělo, které by ho takto determinovalo. Díky tomu si ho nemůžeme ani představit, protože i naše představy jsou tělesné. Můžeme si ho však různými přirovnáními z různých stran přibližovat. Ale každé přirovnání má svoje hranice a za chvíli začne kulhat. Pokusím se nabídnout takový obraz Boha, který by objasnil, jak může slyšet a vyslyšet každou modlitbu, ale pozor, brzy také narazíme na hranice tohoto obrazu:

Představte si Boha jako tkalce, který tká na svém stavu nádherný koberec. Má v mysli celý vzor, hotový koberec. Před očima se mu postupně splétají nitky do toho obrazce, který sám vymyslel a sám ho tvoří. Tkadlec vidí všechny tyhle nitky naráz, vidí i celek, ví, jak to bude nakonec vypadat. Není nic, čeho by si „nevšiml“, protože nic se neděje mimo dílo jeho rukou.

Totéž můžeme říct o Bohu a světu: Bůh je ta síla, která neustále tká svět. On je ta síla, která také dává lidem být, žít, modlit se. Bůh nás a naše modlitby tedy nevidí jako „vnější pozorovatel“ nějakého jevu, který se děje mimo něj, ale jako ten, kdo to sám činí. (Bůh, který stvořil nitro každého člověka, je zároveň v tomto nitru - v nitru každého člověka nějak přítomen).

Tak, a tady jsme právě narazili na hranice, na které jsem předem upozornila. Kdybychom šli dál v rozvíjení této představy, mohlo by se zdát, že jsme jen nitky v jeho rukou, že nemáme svobodnou vůli. Ale tak to není (to bychom nemohli hřešit). Bůh nás totiž tvoří tak, že součástí naší výbavy jsou nejen ruce a nohy a všechny ostatní orgány, nejen smysly, jako mají zvířata, ale dává nám svobodnou vůli a rozum. Jsme takové zvláštní nitky – samy se rozhodujeme, myslíme, konáme, ale sílu k tomu všemu dostáváme od Boha. A jeho síla není nějaká neosobní „energie“, která by z něj nějak samovolně plynula. Jsou to jeho láskyplné duchovní „ruce“, které dávají pohyb našim nohám, rukám, modlitbám… Jak by tedy o tom všem, co děláme, co myslíme a po čem toužíme, mohl nevědět?

-ef-

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Bůh, Modlitba