Cti otce svého i matku svou - ne/odpuštění

Dobrý den,
děkuji za možnost napsat to, co mě trápí...roky... Je to součástí každé mé zpovědi, ale za chvíli je to zpět.
Je to čtvrté přikázání - Cti otce svého...Včera bylo dokonce s úryvkem s Bible - "....jinak propadneš trestu smrti". Ach jo. Můj otec od nás odešel k jiné ženě, zažili jsme scény, alkohol, výhružky sebevraždou. Byli jsme rádi, že odešel. Je to už dávno. Oženil jsem se, mám rodinu. Vztah se zlepšil. Voláme si, vídáme se. Také kvůli naší malé, aby měla dědečka. Přesto jsem z každé návštěvy nervozní, po telefonátech se mi vrací pocity křivdy, protože on mě neposlouchá, nezná, mluví jen o sobě. Myslím (a doufám a prosím za to), že jsem mu odpustil, ale nedokážu zapomenout. Všechno to bolí, protože ho mám rád, ale ctít... Jak ho mám ctít?

Trápí mě to. Když jdu ke zpovědi (jejda, nechodím moc často...), řeknu to, ale když druhý den zavolá, vše je zpět. Vždycky řekne něco, co bolí. Nereaguji na to, nic neříkám. Nejde to. Myslí si, že je nejlepší táta na světě, nechápe, jak mi ublížil.

Prosím o odpuštění snad každý den...

Milý...,

děkuji za Vaši důvěru, se kterou svěřujete svoji velkou mnohaletou bolest. Vztahy s rodiči, to je něco velmi zvláštního a jedinečného. I Bohu tento vztah asi hodně leží na srdci, chce jej zdůraznit, a proto jsou otec a matka součástí jednoho přikázání Desatera.

Naši rodiče, maminka i táta, to jsou velmi blízcí a důležití lidé v životě každého z nás. Právě proto, že jsou nám velmi blízko, tak nás také hodně ovlivňují – ať už v dobrém nebo zlém. A to, jak s námi zacházeli, jak se k nám chovali, jak si nás vážili, jak jsme pro ně byli cenní, to většinou ovlivňuje celý náš život.

Když jsme malými dětmi, vnímáme rodiče jako neomylné, dokonalé, nejlepší.... Až postupem času, jak rosteme a dospíváme, začínáme objevovat i jejich nedokonalosti, vady na kráse, nedobré vlastnosti, zlozvyky.....

Můžeme dokonce zakoušet, že svým jednáním nás zraňují, ubližují nám. Vy sám píšete, jak to bylo s tátou těžké a jak i dnes při každé návštěvě nebo i telefonickém hovoru zakoušíte něco z té minulé bolesti. Stále Vás to provází, i když se snažíte poctivě tátovi odpustit.

Možná jste si ještě úplně nepřiznal, jak moc Vám otec ublížil, co opravdu nebylo dobré, co zraňovalo. Když zažíváme nedobré věci jako malí (a zvlášť od nejbližších lidí, od těch, kteří by nás měli naopak chránit), nemáme moc možností s tím něco dělat. Tak se snažíme to nějak přežít, najít si způsob, jak to nejméně bolí. A často také viníme sami sebe za všechno to zlé, co se kolem nás děje. Někdy jsme dokonce obviňováni od těch, kteří nám ubližují : ,,Stejně to je kvůli tobě, kdybys........tak by bylo dobře.‘‘

Možná je také důležité se zamyslet nad tím, co je to vlastně odpuštění. Odpustit neznamená zapomenout, to asi ani nejde a někdy by to ani nebylo dobré. Odpustit znamená pustit, netrvat na pomstě, vyrovnání, odplatě. Nebýt soudcem toho druhého, ale pustit jej na svobodu.

A prosit za něj, volat k Bohu, aby mu také odpustil a přivedl ho k sobě, k lásce. Aby ji zakusil a pak mohl milovat sám ty druhé. Pokud nezakusíme, že jsme milováni, že někomu na nás záleží, že jsme pro někoho vzácní a jedineční, velmi často sami neumíme mít rádi a myslet na druhé. Ani Vy ani já jsme nebyli u toho, když se narodil Váš otec, nevíme, jak byl přijat, jak se k němu chovali jeho rodiče, kolik lásky (opravdové bezpodmínečné lásky) zakusil, kde je ta jeho startovací čára..... Můžete namítnout, že je mnoho lidí, kteří zažili něco zlého, když byli malí, a přesto se chovají laskavě a jsou schopni lásky. Možná v jejich životech byl někdo, kdo jim onu laskavou blízkost poskytl místo rodičů. A možná to má jiný důvod. Ale to je právě to. Pravdu o každém z nás ví jen Bůh a ten jediný má právo soudit.

A co to znamená chovat se k rodičům s úctou? To znamená chovat se k nim slušně, neponižovat je, nepomlouvat, nabídnout pomoc, jestliže ji potřebují, podle svých možností a schopností pomoci, když o pomoc požádají.....Vidět v každém z nich jedinečnou lidskou bytost, chtěnou, stvořenou a milovanou Bohem. A také zraněnou a potřebující záchranu. Spásu.
Neznamená to poslouchat je ( když jsme dospělí) a vše dělat podle nich, ani to neznamená nechat si od nich vše líbit.

Milý..., moc bych Vám přála, abyste našel pokoj ve vztahu se svými rodiči. Možná si najděte alespoň hodinu, kdy budete sám a v tichu. Klekněte si před kříž a vyprávějte Ježíši všechnu bolest, kterou v sobě máte. Všechno to zlé, co jste zažil od svého otce řekněte Bohu a odevzdejte mu to. A poproste jej, aby Vám dal milost opravdově vše pustit. A také jej poproste, aby byl s Vámi při každém setkání a rozhovoru s otcem, aby Vás posiloval a proměňoval bolest v lásku. A aby Vás naučil, jak také chránit sebe a svou rodinu. Nemusíte vše snášet a vydržet. Máme nést jen to, co nejde změnit. Chápu Vás, že nechcete brát dcerce dědečka. Ale možná můžete Vy sám určovat, jak to bude často a jakým způsobem. Pokud vidíte svého otce jako sobeckého člověka, nevíte, jestli bude mít na Vaši dceru jen dobrý vliv. Měl byste se na jejich vztah pravdivě podívat.

A pokud Váš otec říká něco, co Vás zraňuje, neměl byste dělat, že se nic neděje. Není to pravdivé vůči Vašemu otci a nejste pravdivý ani sám k sobě. A pak se musíte cítit velmi bezmocný. Přemýšlejte a hledejte způsob, jak alespoň něco sdělit otci o tom, jak Vás jeho chování zraňuje. Nemusíte se vracet k minulosti. Ale všímejte si toho, co je teď. A o tom zkuste mluvit. Jinak berete otci možnost, aby viděl pravdu. O sobě i o Vás. A měl šanci s tím něco dělat. Svým mlčením ho jen utvrzujete v tom, že je vše v pořádku. A Vás to ničí.

Jste už dospělý a jste odpovědný za svůj vlastní život i život svého dítěte. A odpovědnost znamená pravdivě odpovídat na to, co k nám každý den přichází.

Kategorie otázky: Láska a vztahy, Vztahy dětí k rodičům