Bůh mohl odpustit a lidi z ráje nevyhnat (?)

Ráda bych se zeptala na prvotní hřích. Mám na mysli trest, který za něj lidé dostali - přijde mně příliš krutý.

Bůh do ráje vložil pokušení (pro někoho volbu) v podobě stromu poznání, jakoby se nudil a chtěl nějakou "akci". Lidé byli provokováni hadem a selhali, pak se báli a styděli. Následoval trest, který vedl k současnému stavu. A já si říkám, že Bůh mohl odpustit a lid nevyhnat, být milosrdný.

Pak Bůh poslal Ježíše a zavraždil ho krutou smrtí za naše hříchy. A já si opět říkám, že nepotřebuji takovou krutost, abych pochopila Boha a dobro. Násilí plodí násilí a vražda jako odpuštění?

Děkuji i když tuším, že dostanu odpověď, že jsem nic nepochopila.

Ano, máte pravdu, zní to na první pohled dost nemilosrdně. Problém ale není v tom, co v Bibli čteme, ale jak to čteme. Kdybychom všechno četli stejně, jako učebnici dějepisu, přírodopisu nebo morálky, nebylo by to pro nás Boží zjevení, ale spíš totální zmatení.

V Bibli totiž, jak nás poučuje nejen biblická věda, ale i celá dvoutisíciletá tradice výkladu, jsou zastoupeny různé žánry: jsou tu kroniky, filosofické a etické spisy, poezie, proroctví, symbolické obrazy a také skutečná vyprávění historických událostí s duchovním výkladem. Než začneme číst, měli bychom si uvědomit, co vlastně čteme – vždyť od poezie nemůžeme chtít totéž jako od beletrie nebo odborné publikace.

Navíc: teprve celek Bible je pravdivý obraz o Bohu. Některá část vyzdvihuje jeho moc, jiná jeho spravedlnost, ještě další milosrdenství a jiná bolest hříchu. Zároveň mluví o člověku, o jeho původu a cíli a o cestě, kterou ke svému cíli dojde, o jeho selhání a Boží záchraně. Nelze na jednom místě zachytit Boha ve všech jeho vlastnostech, vždycky je to jen kamínek do mozaiky. Kdybychom jednotlivý kamínek vytrhli z mozaiky Bible a chtěli podle něj usuzovat na Boží Tvář, dostali bychom zkreslený obraz. Bůh nesmírně převyšuje všechno naše poznání a představivost. Proto je Bible tak obsáhlá – snaží se Boha popsat ze všech stran. I tak se jí to podaří jen náznakově, zbytek musí doplnit Duch svatý. Bez něj nelze vůbec Bibli porozumět.

V první knize Bible najdeme dávná tradovaná vyprávění s hlubokým duchovním významem, ale také střípky vzpomínek na skutečné události. I ty jsou však vyprávěné tak, aby byl vyzdvižen jejich duchovní význam. Nejde tedy tolik o to, co, jak, kdy se stalo, není to dějepis. Musíme se soustředit na to, co nám chce Bible daným příběhem sdělit. Ve vyprávění o hříchu Adama a Evy se zrovna nejedná o Boží milosrdenství – to je téma jiných příběhů v Bibli, které s tímto tvoří jednotu a komplexní obraz – ale mluví se zde především o člověku (nebo rovnou o lidstvu). O tom, že člověk byl stvořen Bohem jako krásný tvor, ale svou prvotní harmonii porušil hříchem, což mělo ty nedozírné následky, které dnes všichni na sobě zakoušíme.

„Nesmlouvavost Boží“ tu ukazuje spíš na nutné a neodvolatelné důsledky toho, co jsme si hříchem nadrobili. Není cesty zpět do ráje v tom smyslu, že bychom si (jako celek lidstva) řekli „tak, a už toho hřešení necháme a změníme svět v ráj“. Víme, že všechny pokusy (naposled to zkusil komunismus) selhaly. Cesta do ráje je nenávratně uzavřena hříchem, který se šíří jako požár. A to je to, co nám chce příběh o „nemilosrdném vyhnání z ráje“ sdělit.

Stejně tak nešlo o zlomyslné „narafičení“ pokušení do ráje v podobě zakázaného jablka a hada provokatéra. Chce se tím naznačit, že člověku by nic ke štěstí nechybělo, kdyby věřil Bohu víc než ďáblu a svým bláznivým představám o štěstí, kdyby si neorganizoval život v rozporu s Božími příkazy, ale v poslušnosti respektoval zákony, které do lidské přirozenosti Bůh vložil. Ostatně tyto příkazy nejsou nic svévolného, ale jsou jakýsi návodem na správné použití člověka. Pokud je poruší, začne se všechno sypat jako domino. To, že se pak styděli, že jsou nazí, zase znamená něco jiného, než když se stydí a schovává dítě po nějakém průšvihu. Znamená to, že najednou zmizela jejich nevinnost a čistota.

Vyhnání z ráje tedy (možná) nebyla jednotlivá událost, která se stala na jednom místě v určitém čase: jde především o příběh lidské přirozenosti.

A vykupitelská smrt Ježíše, Božího syna? Teprve když čteme všechna proroctví, která jeho příchodu předcházela, pochopíme, že jeho smrt nebyla dílem jeho milujícího Otce na nebesích, ale dílem lidského hříchu. Hřích ho zabil, ale jen to, že se smrti dobrovolně vydal, mohlo zachránit lidstvo. Avšak nevelebí se tu smrt, natož vražda, ale oběť z lásky pro jiné, podobně jako když člověk skočí do vln pro tonoucího, zachrání ho, ale sám při tom zahyne. A dobře víme, že ještě větší hrdinství je odevzdat k oběti někoho, koho nesmírně milujeme – např. když matka pošle své syny do války za osvobození vlasti. Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna… S tím rozdílem, že zde Zachránce vstává z mrtvých a usedá na pravici Otce, a přivádí s sebou všechny zachráněné. A právě to je dílo milujícího Otce, to je to rozuzlení, odpuštění a konečná záchrana. Ne vražda, ale oběť přináší spásu – a víme, že je to tak i v našich malých životech.

Přeji a vyprošuji Vám pohled víry při čtení Písma.
 

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Víra a život (život z víry), Bůh, Ježíš, Zlo a utrpení ve světě, Křesťanská etika, hřích, Bible, jak číst, koupě,