Boží plán, vůle a zamilovanost

Dobrý den,
Když má Bůh s člověkem plán, znamená to, že mu našel partnera, nebo vymyslel, že bude v řeholi, nebo sám...? Jak je to se svobodou citů člověka? Nějak pořád nemám jasno s tím, jakou svobodu týkající se zamilovanosti dal Bůh člověku.

Vždycky jsem si myslela, že se zamiluje sám člověk. Ale jak to vidím, kolik lidí, tolik názorů. Někdo říká, že Bůh dá člověku zamilovat se jiného. To se mi ale nezdá. Proč by pak byli nešťastné i několikaleté platonické lásky, proč by vyhasínaly city ze vztahů? Proč by si Bůh tak ,,hrál" a dával cit ,,kam se mu zachce". Není to tak, že city člověka jsou ve svobodě? A že se člověk zamiluje, je ,,jeho boj"? Tím pádem je tu taky otázka: existuje ,, ten pravý", kterého nám vybral Bůh, anebo my si vybereme toho pravého a Bůh nám bude fandit? Jak je to s otázkou Božího plánu? Nerozumím tomu.

Bůh není omezen jedním řešením

Milá...,
Myslím, že mnoho lidí trápí to, na co se ptáte. Jak je to vlastně s naší svobodou, jak je to s Božím plánem pro nás?

Nejsem teolog, ale pokusím se Vám popsat, jak tomu rozumím. Na začátku je dobré si uvědomit, že Bůh je láska. Je to Boží podstata, něco, co dělá Boha Bohem. A láska znamená vztah, jinak by to bylo sobectví, sebeláska. Proto přijímám s důvěrou i učení o Boží Trojici. Sice to je nad mé chápaní, ale nevím, jak lépe vyjádřit, že Bůh je Láska a láska je vztah. Do tohoto vztahu lásky jsme zváni i my lidé. A láska je hodnotou jen je- li dána ve svobodě.

Svoboda je velký Boží dar, základní danost, kterou nás Bůh vybavil. Abychom se mohli sami rozhodnout, jestli chceme milovat nebo ne.
Boží vůli nevidím jako jedinou možnost pro svůj život. Boží vůle, Boží plán je podle mého to, co podporuje život, dobro, lásku, růst....co přináší spásu, záchranu. Na Bohu mi přijde úžasné právě to, že není nijak omezený jediným řešením. Vše dokáže použít k dobrému, dokonce i náš hřích. Jen mu to musíme umožnit, dovolit. Právě proto, že jsme svobodní. Myslím si, že Boží vůle se příliš neliší od toho, co si v hloubce našeho srdce skutečně přejeme.

Naše bytost je tvořena třemi dimenzemi – tělesnou, psychickou a duchovní. Tyto dimenze neexistují samostatně, ale vzájemně se ovlivňují, prolínají. A jak je to s našimi city, emocemi? Je to právě něco, čím nám naše psychika dává najevo, jestli je nám něco nebo někdo příjemný nebo ne, jak se nám daří, jestli jsme se setkali s něčím harmonickým nebo s něčím, co v nás vyvolává napětí...... Je to jeden z mnoha orientačních bodů pro náš život. Často jsou naše pocity ovlivněné naší fyzickou stránkou, naším tělem ( např. únavou, bolestí, nemocí....) A také duchovní rovina ovlivňuje to, jak se cítíme. Ale tam je to trochu složitější.

Svoboda je něco, co je právě součástí duchovní roviny naší bytosti. Něco, co může působit napříč všeho toho, co se děje v rovině psychické nebo fyzické. A svoboda nám umožňuje a vlastně nás i vede k tomu, abychom se rozhodovali, volili – z mnoha možností, které nám každodenní život přináší.

Pokud se zamilujeme, zakoušíme blažené pocity. Naše psychika nám dává najevo, že je tu někdo, kdo je nám příjemný. Svoji roli přitom hraje i hormonální sféra naší tělesné schránky. Ale tyto pocity často nic neříkají o tom, jestli je tento člověk pravdivý, laskavý, dobrosrdečný, poctivý, přátelský......ani o dalších vlastnostech, které bychom rádi viděli u svého partnera. Právě proto je důležité období ,,chozen푨- vzájemného poznávání se, abychom mohli zjistit i jiná ,,fakta‘‘ než jen to, že je nám s druhým člověkem příjemně. Abychom viděli, jak se chová ke svým rodičům, k přátelům, kamarádům, jak se chová v zátěžových situacích, jaký je, když ho něco bolí, když se mu něco nedaří, když s ním nesouhlasím........

A pak přichází ono užití naší svobody. Rozhodnutí se. Volba. Je tohle skutečně člověk, se kterým chci jít životem? Dovedu si ho představit jako otce našich dětí? Mohu se na něj spolehnout? Mohu mu důvěřovat?......A pak se rozhodnu. A stejná volba čeká i toho druhého.

Věřím-li v Boha jako milujícího pána a přítele, který mě povolal k životu, který mě zná lépe než kdokoli z lidí, dokonce lépe než se znám sama, pak jej prosím, aby byl se mnou při všem, co dělám. I při hledání životního partnera nebo svého povolání vůbec. Aby mi ukazoval vše, co potřebuju vidět, aby mi poslal do cesty dobré lidi, aby mě vedl a chránil od zlého.....Tím se nevzdávám své svobody, jen prosím Boha, aby mě lásce a svobodě učil, abych neubližovala ani sobě ani druhým ani jemu.

Často je Bůh nazývaný Otcem. Myslím, že je Otcem i Matkou. A stejně jako rodiče učí své děti a postupně je uvádějí do života, postupně jim dávají více a více svobody, tak i Bůh nás nechává růst a zrát.

Pokud jde o několikaleté platonické lásky, asi bychom museli znát konkrétní příběh. Každý z nás je jedinečný, a tak se nedá moc zevšeobecňovat. Někdy v takovém případě může být právě problém v používání svobody. Raději žiju od jednoho příjemného pocitu k druhému( třeba jen z toho, že jsem pouze zahlédla toho, do koho jsem zamilovaná), než abych se rozhodla, že opustím tuto mlhavou naději a pokusím se žít, chodit mezi lidi a hledat někoho, kdo bude o vztah se mnou stát. Volit znamená totiž i přijmout odpovědnost za své rozhodnutí a vzdát se jiných možností.

A co říci k vyhasínání citů ve vztahu? Kdosi moudrý řekl, že :,,láska není cit, ale čin‘‘. Cit, pocit, prožitek.....to je jen důsledek, projev toho, že je nám spolu dobře. A to není dané jednou pro vždy. O každý vztah je třeba pečovat, rozvíjet jej, umožnit, aby rostl a ne skomíral. A to stojí také nějaké úsilí.

Napsala jsem toho hodně. Snad Vám, Evo, alespoň něco z toho pomůže lépe se orientovat v životě a zase se o trochu více přiblížit k Bohu.

Kategorie otázky: Láska a vztahy, Povolání, boží vůle