Sekce: Knihovna

Uprchlík

z knihy Malá dětská Bible , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Proroci, které Bůh posílal ke svému lidu, obvykle jednali tak, jak jim Bůh přikázal. Jonáš byl mezi nimi jediná výjimka.

Bůh mluvil k Jonášovi.
“Jdi do Ninive,” řekl, “a řekni všemu lidu, že vím o jejich hříšnosti. Ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno.”

Ninive bylo hlavní město asyrské říše. A Asyřané byli nepřátelé Božího lidu. A tak Jonášovi nebylo proti mysli kázat lidem v Ninive, že se je Bůh chystá zničit.

“Ale Bůh je plný lásky,” přemýšlel Jonáš. “Odpouští lidem a dává jim znovu šanci. Určitě Ninive nezničí. A já budu vypadat jako hlupák.”
A tak se Jonáš vydal na cestu – Ne do Ninive, ale na druhou stranu, do přístavu Jaffa, kde nastoupil na loď, která měla namířeno do Španělska.

Když loď vyplula na širé moře, seslal Bůh velikou bouři. Kapitán a námořníci se hrozně báli.

“Modlete se ke svým bohům,” volali na cestující. “Modlete se za spásu svého života.”

Jonáš ale tvrdě usnul. Kapitán s ním zatřásl.

“Modli se, tak jako se teď všichni modlí,” řekl mu.
“Nemohu Boha žádat o pomoc,” odpověděl Jonáš, “prchám před ním. To Bůh rozpoutal tuto bouři. Hoďte mne do moře, pak se moře určitě utiší.”

Kapitán nejprve odmítl Jonášovo přání splnit. Ale když byla bouře čím dál silnější, udělal nakonec to, co mu Jonáš navrhl.

Když Jonáš dopadl do moře, hned se uklidnilo. A na lodi děkovali všichni Jonášovu Bohu za záchranu.

Jonáš už se topil. Vlny se mu přelévaly přes hlavu a on volal v úzkosti Boha o pomoc. A Bůh poslal velikou rybu a ta Jonáše pohltila živého.

Jonáš byl v břiše velké ryby tři dny. Kolem něj byla úplná tma. Jonáš litoval toho, že Boha neuposlechl a modlil se k Bohu.

Bůh pak rozkázal rybě a ta vyvrhla Jonáše na břeh. Jonáš byl hrozně šťastný, že zase vidí slunce.

Šel rovnou do Ninive, aby všem jeho obyvatelům přinesl Boží zprávu: “Ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno!”

Obyvatelé Ninive však uvěřili Bohu a změnili své hříšné jednání – všichni, od posledního otroka po krále v jeho paláci. Když Bůh viděl, že se obrátili a napravili, zaradoval se, smiloval se nad nimi a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim sliboval.

Jonáš seděl za městem, měl zlost a cítil se bídně.
“Cožpak jsem neříkal, že tohle uděláš?” stěžoval si Hospodinu. “Proto jsem dal přednost útěku. Věděl jsem, že jsi plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Vezmi si tedy raději můj život. Lépe, abych umřel, než abych žil!”

Ale Bůh nenechal Jonáše zemřít. Učinil, že nad ním vyrostl keř a jeho stín ho chránil před palčivým sluncem.

Jonáš se ve stínu cítil o trochu lépe. Druhý den ale keř uschl a slunce do Jonáše pražilo celý den.

“Bylo mi dobře v jeho stínu,” řekl Jonáš, “je ho velká škoda.”
“Začínáš konečně něco chápat,” řekl Bůh. “Tobě je líto keře, se kterým jsi neměl žádnou práci. Nevypěstoval jsi ho, přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive s tolika jeho obyvateli, s nevinnými dětmi, které v něm žijí, se vším jejich dobytkem? Jim všem jsem dal život a tak se nediv, že mi na nich záleží.”

A Jonáš přece jenom nakonec pochopil.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Na počátku
• Josef a jeho bratři
• Faraón říká ne
• Mladý pastýř a obr
• Král narozený ve stáji
• Návrat syna
• Poslední večeře – a zrada
• Uzdravení chromého