Setkání s minulostí

Setkávání a rozhovory s potomky „viníků nacismu“ a jejich obětí

z knihy Život proti stínu - Martin Bormann jr. , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Děti pachatelů a obětí

V sedmdesátých letech vstupuje Bormann do nové životní fáze. Stává se učitelem náboženství na technické učňovské škole v Hagenu. Svým žákům věnuje celých dvacet let svého života. Právě zde ho vyhledá i docent Bar-On a otevírá mu cestu k aktivní účasti na jedinečné vědecké práci. Jde o setkávání a rozhovory s potomky „viníků nacismu“ a jejich obětí. Tento proces odpuštění a smíření stále probíhá…

Jednoho dne k nám zavolal jistý pan Bar-On, tehdy hostující docent na univerzitě ve Wuppertalu, a požádal mě o rozhovor týkající se jeho vědecké práce. Z našich setkání vzešly dva rozhovory, které se mnou natočil, podobně jako s dalšími „dětmi pachatelů“. Tyto rozhovory pak uveřejnil ve své knize „Břímě mlčení. Rozhovory s dětmi nacistických pachatelů“, která v Německu vyšla v roce 1993.

Pro mě je úžasné, že židovský psycholog přichází z Izraele do Německa podnícený svými zkušenostmi s bolestí „dětí obětí“ trpících nemluvností svých rodičů, kteří přežili holocaust. Trauma přeživších se stalo pro jejich děti traumatem z nevyslovitelného. Rodiče chtěli svým dětem ušetřit pocity prožívaných úzkostí a útrap a ani nebyli schopni najít správná slova. Děti tušily, cítily zamlčenou hrůzu.

Jak zvládaly břímě viny svých rodičů děti „pachatelů“, když jsou děti obětí tak traumatizované? To byla základní otázka doktora Bar-Ona. Mé břímě bylo jiné. Musel jsem mlčet, sám sebe zamlčovat ze strachu, že budu odhalen jako dítě svého otce a zatížen všemi zločiny nacistického režimu. Nikdy už jsem neměl možnost mluvit s rodiči o minulosti. To mi umožňovalo udržet si odstup. Odpověď z lidového spisu faráře Singera byla mou spásou, ochránila mě před zhroucením pod tímto břemenem. Dovolila mi rozlišovat mezi otcem v roli otce a v roli vrcholného funkcionáře NSDAP. Otci jsem, byl a zůstanu povinován díky za svůj život. Od funkcionáře se mohu a smím bez odsudku distancovat. Rozsudek připadá pouze Bohu, který zná všechny lidi ve všech souvislostech a závislostech, může je zvážit a soudit.

Neveh Šalom

Neveh Šalom je program diskusních setkání dětí evropských Židů přeživších holocaust, dětí obětí, a dětí pachatelů, jejichž otcové se nějakým způsobem účastnili holocaustu jako pachatelé. Program proto, že pouze vykročením z našeho "domu otroctví", z toho, co nás zatěžuje jako břímě mlčení, můžeme vkročit do nové svobody. Exodus je přece na historickém pozadí příběh osvobození.

Neveh Šalom - Wahat al-Salam - Oáza míru: to je program, realita a utopie. Jako křesťan říkám - symbol započaté, ale ještě nedokončené Boží vlády; to je společenství izraelských Židů a křesťanských a muslimských Palestinců na exteritoriálním území trapistického opatství Latroun, kde v roce 1948 zuřily ty nejtěžší boje; takříkajíc v zemi nikoho mezi Izraelem a Jordánskem. V roce 1978 se tu usídlily první rodiny, v roce 1991 to bylo 80 lidí. Do roku 1996 žilo ve vesnici přibližně 40 rodin.

Kromě toho zde existuje stále se rozšiřující konferenční místo pro setkání nejrůznějších mírových skupin, které vítají nabídku, že tady mohou v klidu rozebírat své národní, etnické a náboženské konflikty (a jejich historické kořeny). Účastníci našeho pracovního setkání měli velmi odlišné předpoklady. Děti pachatelů přijely ze všech západních spolkových zemí Německa. Děti obětí reprezentovala skupina z USA (kam jejich rodiče přesídlili po osvobození z německých koncentračních táborů) a z Izraele, kde se narodily jako děti rodičů, kteří přežili holocaust. Právě s nimi zahájil práci duchovní otec našich tří skupin, profesor doktor Dan Bar-On.

Toto setkání v Izraeli bylo pro všechny zpočátku poněkud tíživé. Někteří přijeli s nedůvěrou, napjatým očekáváním a také s jistým strachem, jiní možná ještě s určitým resentimentem…

Historii osobního exodu může podat jen každý sám za sebe, nikdo to nemůže udělat za jiného. Strach a nedůvěra se brzy vytratily, především také díky společnému kontaktu mimo zasedání, u jídla, na procházkách či oslavách. Ochotné naslouchání a otevřenost pro druhé podporovaly vzájemné pochopení. Stali jsme se přáteli a našli jsme novou svobodu. Pro mě - mohu hovořit jen za sebe - měla zvláštní význam slavnostní společná večeře 16. dubna, která zahajovala sabat. Dan tady vystupoval jako hlava rodiny. Všichni jsme se dělili o chléb a víno. Tak nějak to muselo být, když Ježíš slavil s učedníky večeři sabatu, předobraz naší mše, večeře Páně. Takto založené společenství se spontánně osvědčilo poslední večer v Goethe-Institutu v Tel Avivu, kde náš mentor představil svou práci se třemi skupinami. Pak přišly nejen vlídné otázky z publika, nýbrž i některé zlé, nepřátelské, nenávistné výroky především na adresu nás dětí pachatelů, jako dětí zla. Ve spontánních a energických reakcích čtyř dětí obětí, které podobné výroky odmítly a zastaly se nás i našeho společného snažení, se projevilo, že už nejsme tři skupiny a že se z nás skutečně stala jedna společnost.

Naším společným cílem v nové svobodě se stalo důsledné prosazování lidských práv všech lidí a toho, aby tato lidská práva byla skutečně všemi lidmi uznána. V tom jsme teprve na začátku nového exodu, který lidstvo potřebuje: odchod od veškeré nenávisti a úzkosti nacionalismů, skupinových egoismů, fundamentalismů a neústupností všeho druhu. Odchod z domu otroctví vžitých forem nadvlád ke společenství dětí jediného Otce na nebi.