Sekce: Knihovna

Rovnováha ve vztazích mezi lidmi (Věnceslava Tokarová)

z knihy Přátelství - myšlenky různých autorů

Základním požadavkem zdravého mezilidského vztahu je vzájemná upřímnost, rovnost obou partnerů a svoboda. Tam, kde lidé nejsou k sobě upřímní a mají postranní úmysly, kde jeden využívá druhého a manipuluje s ním, kde se jeden cítí být druhému nadřazen, kde mají lidé touhu se vzájemně vlastnit, je vztah nezdravý a vede k emočnímu utrpení.

Upřímnost neznamená vyslovování své „pravdy“ za každou cenu bez nutné ohleduplnosti a taktu vůči druhému. Jde o to, že máme-li někoho rádi (ať už jde o manželský či milenecký svazek nebo upřímné přátelství), dokážeme mu říci, co si doopravdy myslíme o našem vztahu, o něm, o sobě, takovým způsobem, aby jej to nezranilo a aby tato pravda přispěla ke zdravému vývoji vztahu nebo nás obou. Nebudeme vždy a za každou cenu vytýkat partnerovi každou maličkost, neboť jej přijímáme takového, jaký je. Nebudeme však ze strachu mlčet v důležité věci či situaci, neboť sebereflexe je nutná tam, kde je třeba něco změnit.

Základní podmínkou zdravého vztahu je také rovnost obou partnerů. Týká se to též vztahů na pracovišti. Je zásadní otázkou, zda může existovat opravdové přátelství formálně nadřízeného a podřízeného. Domnívám se, že ano, ovšem za předpokladu, že oba partneři splňují určité základní nároky, aby mohli takový vztah opravdu vytvořit.

Nadřízený si musí být vědom toho, že jako lidé jsme si rovni a že každý z nás je něčím jedinečný, cenný a určitým způsobem nenahraditelný. Uvědomuje si však také, že nese vyšší míru odpovědnosti a na něm leží tíha určitých rozhodnutí. Není tedy jeho prvořadou povinností vždy každému vyhovět, ale plnit cíle stanovené pro celý tým. Důležité je také to, aby dokázal být k lidem spravedlivý bez ohledu na to, jak úzké vztahy s jednotlivci z celého týmu má. Nesmí však ze strachu, aby někomu neublížil, ustupovat těm, kteří jsou neupřímní a svými nezdravými postranními úmysly ubližují celému týmu, byť si navenek plní své pracovní povinnosti bez sebemenších poklesků.

Podřízený si naopak musí být vědom toho, že jeho nadřízený nese zodpovědnost za celý tým, že věci vidí celistvějším pohledem, a že právo konečného rozhodnutí je na něm. Toto právo musí podřízený respektovat. Je však velký rozdíl mezi poctivým hledáním správného řešení s upřímnou snahou o spravedlivé rozhodnutí a mezi snahou nadřízeného své podřízené skrytě omezovat v jejich svobodném a tvůrčím projevu a navenek pro své rozhodnutí hledat jiné důvody. Poctivé hledání správného a spravedlivého řešení svědčí o postoji založeném na upřímnosti, respektu ke svobodně vyjádřeným názorům všech a nezávislosti postoje k řešení na postavení členů v týmu, tedy rovnosti. Naopak hledání zástupných důvodů a skryté omezování členů týmu svědčí o mocenském, nadřazeném postoji k lidem, neupřímnosti a udržování lidí v nesvobodě.

V dobrém týmu lidé mohou svobodně hledat svá řešení a svobodně vyjadřovat své názory. Jsou si však vědomi svého dílu zodpovědnosti za výsledky celého týmu a respektují zodpovědnost vedoucího za celek. Svoboda bez zodpovědnosti tudíž nemůže existovat. I svoboda potřebuje svou rovnováhu. Touto rovnováhou se rozumí, že usilujeme o svobodu svou, ale nechceme ji ubírat ani druhým. Také nedopustíme, aby někteří jedinci ubírali svobodu druhým lidem. K tomu, abychom jednali svobodně a ponechali také svobodu druhým, je třeba jednat co nejvíc upřímně a čestně, snažit se o spravedlnost a hledat vždy to řešení, které prospěje celku. Není možné dovolit jednotlivcům, aby zvětšovali svůj podíl svobody a prosazovali své názory na úkor ostatních.

Tyto pravdy se týkají i rodin. Rodiče nesou zodpovědnost za své děti. Za jejich zdraví, život, ale v nemenší míře též za to, aby z nich vychovali řádné a užitečné lidi. Je tedy třeba, aby míra svobody, kterou svým dětem poskytují, byla úměrná jejich schopnosti nést zodpovědnost za své jednání, a aby poctivě zvažovali jejich názory už i v útlém věku a vždy se snažili jim vysvětlit své rozhodnutí. Je třeba dosáhnout zdravé rovnováhy a vyvarovat se extrémů autoritativní i anarchistické výchovy. Důležité je umět se přizpůsobovat rostoucímu věku dětí a vnímat v dětem vývoj k zodpovědnosti za vlastní život.

Je ovšem snadné vytýčit si, jak má vypadat zdravý mezilidský vztah. V životě však neustále vstupujeme do vztahů s nejrůznějšími typy lidí. Tyto vztahy se vyvíjejí a ovlivňují naši osobnost v dobrém i zlém. V každém vztahu, i v tom, který nás zrańuje, se můžeme hodně naučit o sobě i o druhých lidech.

Lidé jsou různí. Každý z nás je v různé míře pln různých strachů, pocitů nedostatečnosti a pochybností o sobě, každý touží po tom, aby byl lidmi přijímán. Nikdo z nás není dokonalý, každý má své dobré i špatné lidské vlastnosti. S těmito vlastnostmi pak vstupujeme do mezilidských vztahů. Z psychologie je velmi dobře znám pojem projekce. Jedná se skutečnost, že každý z nás si v určité (větší či menší) míře nechce přiznat své špatné vlastnosti. Čím více si svá negativa nechceme přiznat, tím více si je uvědomujeme u druhých lidí a tím více nám tyto vlastnosti na druhých lidech vadí. Lidé nám takto nastavují zrcadlo. Když máme s nějakým člověkem problematický vztah, podílí se na problémech, které s ním máme, i vzájemná projekce. Díky této projekci oba partneři vidí toho druhého neobjektivně, se zveličenými negativními stránkami jeho osobnosti a neochotou přiznat mu stránky pozitivní. Čím více projekce ve vztahu převládá, tím je vztah nezdravější a bolestivější pro obě strany. Někdy není jiné řešení než vztah ukončit. Také je možné bolestivý a nezdravý vztah uzdravit, ale k tomu je nutná upřímná snaha obou partnerů. Tam, kde chybí upřímnost třeba i jen na jedné straně, tam ani druhá strana nic nepořídí a je lepší vztah ukončit.

Které lidské vlastnosti ničí vztahy nejvíce ? Víme, že zdravý vztah potřebuje upřímnost, rovnost a svobodu obou partnerů. Proč však se v nezdravých vztazích těchto vlastností nedostává ? Proč vznikají silně asymetrické vztahy lidí, v nichž jeden nezdravě dominuje buď přímou agresivitou nebo manipulativně a druhý se nechá ovládat nebo využívat ? Proč skrytá závist a nezdravá soutěživost vede k zášti a projekci těch nejhorších vlastností do úspěšnějšího člověka ?

Již od Konfucia víme, že nemáme druhým dělat to, co nechceme, aby oni dělali nám. Ideální a jednoduché pravidlo. Když se jím budou řídit všichni, svět bude krásný. Ve skutečnosti nejsme dokonalí, a proto všichni toto pravidlo porušujeme třeba i v docela malé či naopak hodně velké míře. Na druhé straně v Konfuciově pravidle není řečeno nic o tom, jak se máme stavět k tomu, když nám ubližují druzí, protože toto pravidlo velmi silně nedodržují. Starozákonní pravidlo „oko za oko, zub za zub“, bylo v Novém zákoně překonáno pravidlem „Miluj bližního svého jako sebe samého. Miluj i své nepřátele a odpouštěj jim bez omezení.“ Toto pravidlo však není světem akceptováno. Je také náramně těžké jej úplně akceptovat a řídit se jím v životě.

Novozákonní pravidlo, které nám ukládá milovat své bližní včetně nepřátel a odpouštět jim, vyslovuje základní etický požadavek zůstat milujícím člověkem bez ohledu na to, co se děje. Strpět jakékoliv příkoří a utrpení od druhých bez pocitu hořkosti, bez touhy po spravedlnosti. Člověk má po vzoru Ježíše zůstat nezávislý na světu ve svém základním milujícím postoji k němu a dopracovat se tak k nejsilněji vyjádřené vnitřní svobodě. Ideální by byl svět, v němž by se takto chovali všichni. Tento zásadní etický apel však po nás vyžaduje, abychom vytrvali ve svém milujícím a odpouštějícím postoji bez ohledu na okolní svět. Ježíš ve svém postoji šel příkladem až ke své mučednické smrti a tento motiv přijetí utrpení spojeného s odpuštěním se opakuje u mnoha svatých křesťanských mučedníků.

Nelze se vyhnout dvěma otázkám. Jestli je možné, aby se běžný člověk tímto pravidlem beze zbytku řídil a také, jestli je to správné. Je vůbec správné pro svět a lidi, aby jejich odpuštění došlo tak daleko, že přijmou jakékoliv příkoří na nich spáchané a budou veřejně proklamovat, že svým pronásledovatelům odpouštějí, a to i tehdy, když lidé budou věřit jejich nepřátelům a ne jim ? O kacířství a správnosti upálení Mistra Jana Husa byla asi ve své době přesvědčena většina obyvatel Evropy. Křesťanská věrouka nás vede k tomu, abychom přijali utrpení způsobené druhými lidmi, odpustili jim a nadále je milovali. Tento totální etický apel mimo jiné znamená i to, že máme nechat lidi „páchat zlo“, a tudíž jeho výskyt ve společnosti tolerovat. Je třeba si ujasnit, co znamená úplné odpuštění člověku, který v minulosti páchal zlo, a jaký postoj k takovému člověku máme zaujmout v přítomnosti i budoucnosti.

Úplné odpuštění pro mě osobně znamená přijmout minulost jako uzavřenou a osvobodit se od emocí při vzpomínkách na ni. Vyléčit se ze starých traumat. Nevzpomínat na dotyčného ve zlém, ale ponechat mu právo na svobodný vývoj. Je velmi důležité to dokázat a je to třeba. Pokud se s tím člověkem již nesetkáme, stačí toto odpuštění. Problém však nastává, když s tímto člověkem vězíme v nezdravém vztahu pracovním či soukromém. Zde je třeba situaci nějak vyřešit.

První, čím je třeba začít, chceme-li vyřešit nezdravý vztah, je upřímná a poctivá úvaha o tom, jaké vlastnosti z těch, které nám na daném člověku vadí, máme i my sami. Tím odstraníme projekci. Upřímná a hluboká sebereflexe je nutným začátkem a je třeba ji stále mít na paměti. Na druhé straně však není zdravé a správné, když se člověk přehrabuje jen ve vlastních chybách, úzkostlivě se snaží druhému neublížit a neustále ulpívá na odstraňování vlastní projekce. Postoje „ten druhý je špatný, já jsem dobrý“ a „ten druhý je dobrý, já jsem špatný“ jsou nezdravé extrémy. Je pro nás důležité vidět druhého objektivně a pravdivě a mohou nám v tom pomoci upřímní přátelé, kterých si vážíme, kteří nás oba znají a nejsou naším sporem zasaženi.

Jakmile jsme s největší mírou upřímnosti uviděli našeho partnera z problematického vztahu objektivně, je třeba si položit otázku, zda je možné upřímně si s ním o celé situaci promluvit a vyjasnit si vzájemné postoje. Také je třeba vidět, zda i druhá strana má dobrou vůli věci napravit. Toto jsou základní podmínky uzdravení takového vztahu a není-li je možné splnit, je lépe takový vztah ukončit.

Nemá-li manželský partner upřímnou snahu o nápravu věcí a je-li vztah opravdu bolestivý, pak je třeba vidět, do jaké míry poškozuje celou rodinu (děti) a zvolit takové řešení, které umožní zdravý vývoj dětí a rodiny jako celku, i kdyby měl být ukončen vztah s problematickým partnerem. Ukončení vztahu může znamenat fyzický rozchod spojený se změnou bydliště nebo formální bydlení ve společné domácnosti při respektování vzájemné svobody. Důležitá je opět upřímnost. Rozhodně není správné něco předstírat zejména dětem.

Na pracovišti, které trpí problematickým chováním členů týmu, je třeba celou věc řešit s citem. Jde-li o vzájemný vztah dvou podřízených, který rozbíjí kolektiv, je vhodné poskytnout oběma lidem autonomii a samostatnost, aby nepracovali na společném problému. Jde-li o problematického člověka, který nerespektuje vedoucího a rozbíjí kolektiv, je třeba dosáhnout toho, aby neubližoval druhým a celému týmu. Není-li přístupný upřímnému a otevřenému rozhovoru, trvá-li na svém postoji, že vše je chybou „těch druhých“, je možné řešení přidělit mu samostatnou práci mimo tým, pokud se tím ovzduší v týmu vyčistí. Výpověď je někdy jediným správným řešením, měla by však být použita jako skutečně krajní a poslední možnost. Člověk, který svým chováním poškozuje celý tým, nechce si to přiznat a hledá chyby zásadně v druhých, musí odejít. Odchodem se celá věc vyřeší, je však opět třeba minulost uzavřít, odpustit, co bylo, a přiznat tomu člověku právo na svobodný vývoj.

Traumatický vztah a jeho vyřešení nás však přivádí k zásadní otázce. Proč takové vztahy vytváříme ? Ať chceme či ne, v životě se řídíme jakousi základní filozofií, které si však většinou nejsme vědomi a když ano, pak jen zčásti. Někdo třeba říká, že nikomu nelze věřit, někdo je naopak naivní dobrák od kosti a nechá se druhými využívat, ba i ponižovat, a není si toho vůbec vědom. Někdo obratnými triky manipuluje s lidmi a parazituje na nich. Moudré pořekadlo říká „Věř, ale komu věříš, měř“. Vztahy, které vytváříme, vyplývají z našeho základního postoje k sobě samým i k lidem vůbec. Chceme-li vytvářet zdravé vztahy, potřebujeme uzdravit postoj k sobě samým a k lidem vůbec. Jde tedy o to, vypěstovat si zdravou sebeúctu a sebevědomí. Mnozí z nás slyšeli od svých rodičů, že se nemají chlubit, a při pocitu hrdosti na své kladné stránky byli spraženi pořekadlem, že „samochvála smrdí“. Jde o jeden z mnoha příkladů, jak strach z jednoho extrému vede k extrému opačnému. Bojím-li se, aby z mého dítěte nevyrostl nadřazený suverén, vychovám z něj nesebevědomého člověka, který se nechá využívat. Proto je pojem sebevědomí a sebeúcty i problematicky vnímán. Domnívám se, že jde o to, abychom si vážili sami sebe a současně si vážili druhých. Je velmi správné, když známe své kladné vlastnosti a vážíme si jich u sebe, pokud i jiným lidem přiznáváme jejich kladnou stránku, jejich jedinečnost, užitečnost a hodnotu pro svět. Takto lze vyjádřit opravdovou rovnost lidí, když každému přiznáme specifické nadání a schopnosti i potřebnost pro tento svět. Každý jsme jiný a všichni jsme potřeba, ani nelze pořádně změřit, kdo je cennější než druhý a takové měření nemůže být nikdy správné a objektivní, protože není úplné, vždy je jen dílčí. Tak můžeme přijmout základní filozofii, která utváří naše postoje k lidem a ke světu vůbec. Filozofii založenou na tom, že každý člověk je cenný, každý má své dobré i špatné stránky a každý se vyvíjí. Vědět, že si zasloužím úctu druhých, protože si vážím sám sebe i druhých. Vědět, že nikomu nedovolím, aby omezoval mou svobodu, a ponechám též svobodu druhým lidem. Vědět, že základní podmínkou mého osobního vývoje je upřímnost k sobě samému i k lidem při zachování šetrnosti, abychom nezraňovali, avšak dokázali vyslovit pravdu, když je to třeba. Přijetím této filozofie a jejím každodenním pěstováním se naučíme vytvářet s lidmi zdravé vztahy a naplnit své citové potřeby.

Lze si povšimnout, že filozofie založená na rovnosti nekalkuluje s mocí, ale s upřímnou spoluprací. Rodina i pracovní kolektiv, kde lidé upřímně spolupracují a necítí se být ani sluhy, ani pány, je kolektivem se zdravými vztahy. Autoritativní patriacha rodiny a šéf-diktátor by měli již patřit minulosti. Kéž by tomu tak bylo.

V životě však nic není tak jednoduché jako na papíře. Ať chceme či ne, pravidelně se setkáváme s lidmi, s nimiž nemůžeme vytvořit zdravý vztah založený na upřímnosti a vzájemné důvěře. Přesto však s nimi musíme vycházet a spolupracovat. V soukromí lze kontakty s nimi omezit, v pracovním poměru to je složitější. Vidíme jejich negativní vlastnosti, přesvědčili jsme se v minulosti o tom, že není radno jim věřit, a přesto s nimi stále musíme jednat v pracovních záležitostech. I když změníme pracoviště, vždy se setkáme s lidmi, s nimiž upřímné přátelství neuzavřeme, protože to nepůjde. Druhé lidi měnit nemůžeme a nebylo by ani správné někoho stále přesvědčovat, aby se změnil. Co nesmíme dopustit, je omezování vlastní svobody a tvořivosti někým, kdo nás chce ovládat. Je třeba dosáhnout vlastní svobody a nalézt si důvěryhodné partnery pro spolupráci na principu rovnosti a respektování svobody druhého. Dosáhneme-li svobody, podaří-li se nám nezáviset na člověku, který nás chce ovládat, pak už stačí jen přiznat lidem právo na svobodu a vlastní vývoj a brát je takové, jací jsou. V celém životě jde tedy v zásadě o to poznat a nalézt upřímné důvěryhodné přátele, osvobodit se od těch, kteří by nás chtěli ovládat či využívat, a tolerovat ty, s nimiž nemůžeme vytvořit vztah založený na upřímnosti a rovnosti. V okamžiku, kdy vidíme, jak ti, od nichž jsme se již osvobodili, ubližují druhým, se můžeme zasadit o nápravu, ale naše možnosti zasáhnout proti diktátorovi jsou omezené. Budiž s lítostí konstatováno, že lidé, kteří jsou ovládání, využíváni nebo ponižování v nezdravém vztahu pracovním či soukromém, potřebují pochopit, jak tuto situaci změnit vybudováním zdravé sebeúcty, tedy změnou sama sebe. Nejlepší pomocí utlačovaným je tedy pomoci jim, aby si začali vážit sami sebe.

V celém tématu o svobodě, rovnosti a úskalích o zneužívání či ovládání druhých je patrno, že základem úspěchu pro jednání i soužití s lidmi je cit pro rovnováhu. Rovnováha vzájemných potřeb, respekt k druhému i k sobě samému, poctivé hledání společné pravdy bez toho, abychom se zpronevěřili sami sobě. Jedná se o citlivé vymezení té správné hranice, která je však pružná a proměnlivá. Tuto hranici nestanovíme správně, když budeme úzkostlivě hledat, co je přesně to správné a spravedlivé v obavách, abychom někomu nezkřivili vlásek na hlavě nebo naopak aby nám někdo stéblo nepřeložil přes cestu. Strach je špatný rádce. Zakotvíme-li však v sobě základní pocit úcty k sobě i druhým, nalezneme instinktivně tu správnou polohu ve vztahu a vyhneme se extrémům. Zdravé vztahy pak budou znamenat mnoho v našem základním pocitu životní spokojenosti a štěstí.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Myšlenky moudrých o přátelství
• Myšlenky o přátelství
• Myšlenky různých autorů o přátelství
• Po příteli který kulhá nechci, aby tančil...
• Tři druhy přátelství (Anselm Grűn)
• Přátelství je jako slunce, které prozáří život člověka (Anselm Grűn)
• Bez přítele se nic nezdá přátelské (Anselm Grűn)
• S přítelem po boku (Anselm Grűn)
• Přátelství a láska se od sebe liší, ale nevylučují se (Anselm Grűn)
• Přátelství mužů (Anselm Grűn)
• Přátelství žen (Anselm Grűn)