Sekce: Knihovna

Denis Sonet

Manžel říká, že ho dusím...

jedině nekonečná láska je schopná žít v jednotě

z knihy Miláčku, netrap mě , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

„Manžel říká, že ho dusím, i když dělám všechno pro jeho pohodlí i štěstí!“

Není vzácné slyšet manžela, jak zatrpkle prohlašuje, že od svatby mívá pocit „dušení“. A to jsou i takoví, kteří se prozaičtěji dovolávají „trochy vzduchu“. Nemysleme si, že taková prohlášení pocházejí jen od mužské části manželských párů. Kolik manželek, jež si po léta s hořkostí stěžovaly na častou nepřítomnost manžela, upnutého na své zaměstnání, shledalo, když přišel důchod, že svého muže mají pořád „trochu moc“ v patách… Pár totiž potřebuje dýchat! 

Je možné být jako jeden a zůstat přitom dva

Každým párem hýbou ve skutečnosti dvě přání, která se mohou zdát protikladná a obtížně slučitelná:

Přání být jako jeden. Ti, kdo se mají rádi, obvykle horoucně a nedočkavě touží prožívat věci společně v hlubokém spojení a vyjadřují potřebu přítomnosti a sdílení ve všech rovinách – potřebu, již pociťuje silněji nejspíš manželka. „Až se vezmeme,“ říkají někteří snoubenci, budeme už jako jeden, nikdy se neopustíme, všechno budeme dělat společně. Budeme spolu chodit na mši, do supermarketu…!“ Je to tak trochu snaha o splynutí, prožívané v raném dětství ve vztahu s matkou, laskavé splynutí, jehož bylo třeba se zřeknout, ale nevědomí sní stále, že jednou k němu zase dojde.

Přání zůstat každý sám sebou. V protikladu k přání být jako jeden nebo alespoň dělat věci souběžně existuje velmi silné přání zachovat si svou osobnost, nebýt pohlceni ve splynutí. Je tu touha po jednotě, avšak rozumí se, že každý bude sebou a nenechá se „převálcovat“ tím druhým z manželského páru. „V páru se jedná o to být jen jeden,“ říkal Sacha Guitry, „jen je potřeba vědět, který.“ 

Takže každý partnerský pár je vystaven vrozenému nezbytnému tlaku mezi: být jen jedním a zůstat zároveň dvěma. Být spojeni, ale odděleni. Blízcí a přitom oddálení.

Mladí – a ti nejmladší! – říkají někdy, že oproti „manželským okovům“ je ideální „volný svazek“. Ale „svazek“ a „volný“ jsou dvě slova, která jednoduše nelze dát dohromady – nikdy nelze žít dokonale jako „jednotka“ a úplně „volně“. Nelze v páru být úplně spojení a zároveň úplně volní. Přikrývka je příliš úzká – jestliže si ji „jednotka“ stáhne na jednu stranu, „volnost“ mrzne, a naopak.

Každý pár jako každá komunita (vzpomeňte si na Evropskou unii, kde se sní o jednotě, ale stranou zůstává část anglická a lucemburská!) staví na stálé rovnováze mezi těmito dvěma nároky.

Tři typy párů

Setkáme se tedy se třemi typy manželských párů:

Páry, kde převládá jednota, ale na úkor respektování osobností. Oba si sice dobře rozumějí, avšak osobnost jednoho je potlačena. Páry, v nichž má jeden z manželů pocit, že je dušen tím druhým, který je příliš chtivý jednoty.

Páry, kde převládá volnost každého z dvojice. Páry alergické na omezování. Ty, jež si říkají „moderní“, protože každý má možnost dělat přednostně, co si přeje. Páry „uvolněné“, které tvrdí, že neznají ten „nezdravý“ cit, tedy žárlivost. Nebo – jiná eventualita – „rutinní“páry, v nichž manželé žijí jeden vedle druhého, na dvou rovnoběžných kolejích, jež se mimochodem během let oddalují.

Jednotnost je obětována a dříve nebo později začne jeden z manželů pociťovat osamocení a nedostatek lidského tepla.

Páry, které se pokoušejí o skloubení těchto dvou možností – jednoty a volnosti. Snaží se o jednotu s respektováním osobností. Jednak berou v úvahu rozdílnost, a dokonce se z ní těší, jednak nezapomínají vracet se v určitých chvílích k jednotě. Jsou to páry, jež „se nebojí někdy vzdálit jeden od druhého, v jednu chvíli, aby se mohly lépe setkávat“, jak zpívá Mannick.

Každý se může věnovat aktivitám, které ho těší, s podmínkou, že potom bude sdílet s druhým, co mu dělá radost nebo co mu působí starosti. Tak může být znovu utvořena jednota, ne navzdory rozdílu, ale na rozdílu a díky němu.

Dosažení vyspělé lásky

V běžných problémech manželského života je důležité snažit se vyvažovat obě tyto možnosti. Manželský pár musí dýchat v době jednoty, která se střídá s volností, a to je jediný způsob, jak se najednou vyhnout pocitu dušení a samoty ve dvou.

To vyžaduje, aby oba manželé dosáhli vyspělé lásky, aby každý překonal sklon k vlastnickému postoji ve vztahu k druhému, který je charakteristický pro infantilní lásku, a aby věděl, že může snášet určitou samotu. A to si žádá také něžnost v lásce očekávající důležité společné chvíle, jež budou zdrojem posílení páru po nevyhnutelném rozdělení.

Dotýkáme se tu hlavního problému páru, všech párů – nevyhnutelného tlaku mezi „být jen jeden“ a„zůstat dva“. „Zůstanete spolu navždy,“ říká velmi správně libanonský básník Khalíl Ghibrán v básnické skladbě Prorok, „ale ať jsou ve vašem společenství volné prostory a ať mezi vámi tančí nebeský vítr. Mějte rádi jeden druhého, ale nedělejte z lásky překážku … Držte spolu, ale nebuďte zase příliš blízko, neboť chrámové sloupy se tyčí v rozestupu.“

Ovšem tento vklad do života páru evokuje neodbytně tajemství „par excellence“, tajemství Nejsvětější Trojice. Pouze v nekonečnu, v Nejsvětější Trojici, je možné, aby jeden byl zároveň tři. To proto, že jedině nekonečná láska je schopná žít v jednotě, aniž by nutně musela zachovat součet osob. 

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Rád bych se svou ženou více mluvil, ale nevím, co bych měl říkat…
• Můj manžel mě zanedbává kvůli Bohu
• Když jsem se vdávala, myslela jsem si, že budu prožívat opravdové štěstí, ale není to to, o čem jsme snili...
• Naše manželství mě zklamalo. Chtěl pro mě Bůh toto manželství?