Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Práce jako seberealizace

z knihy Buď dobrý sám k sobě , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Práce patří k člověku. Práce je zkrátka tu, aby si člověk vydělal na živobytí, a tím se vnitřně oprostil od závislosti na druhých. Práce má též význam sociální, je to něco tvořivého, co člověka těší. V práci může člověk realizovat sám sebe. Kdo rád pracuje, má z toho radost. Nepociťuje tíhu práce, nýbrž radost z toho, co jeho prací vzniká. To se netýká pouze řemesla, kde člověk může plody své práce vidět na vlastní oči. I v oblasti obchodu nebo administrativy mohou mít lidé radost, když se jim něco podaří. Něco dobře zorganizovat, vytvořit atmosféru, ve které každý rád pracuje, vést hovor, který spolupracovníky spojí a vlévá jim pocit, že jsou pro firmu důležití, to všechno může člověku přinést veliké uspokojení. Kdo sám se sebou dobře zachází, ten nekrouží ustavičně kolem sebe, ten se rozvíjí také navenek, oddává se své práci, má radost z toho, co vzniká jeho rukama nebo jeho myšlenkami.

Často se však setkáváme s lidmi, kteří si svou prací sami ubližují. Znají už jen a jen práci. Jsou tak posedlí svou prací, že si nedopřejí čas na zotavení. Nemají čas jít na procházku nebo si sednout a přečíst knihu. A mnozí se pak holedbají, že si už dlouho nedopřáli dovolenou. Jiní si neubližují mírou práce, nýbrž způsobem, jak pracují. Jsou trvale v hektickém shonu, běhají od jedné věci ke druhé. Stále se cítí ve stresu. Proti tomuto stresu však nic nedělají. Někdy se stres stává téměř stavovským symbolem vlastní důležitosti. Stres však vždycky ukazuje, že člověk se sebou neumí dobře zacházet.

Stres může mít tři příčiny. Jednak příliš mnoho práce, když člověk bud' musí pracovat příliš dlouho, nebo musí do daného času vtěsnat příliš mnoho. Za druhé vnitřní postoj, že je třeba se v práci osvědčit, dobře vypadat před ostatními. Třetí příčinou může být i vnitřní odpor k práci. Člověk si myslí, že je stvořen pro jinou práci, že by si zasloužil lepší spolupracovníky a že ta práce je vlastně nesmyslná a nudná. Reaguje pasivně vnitřním odmítáním a stále se cítí vyčerpán. Je bezúčelné si na stres naříkat. Kdo to činí, je sám vinen. Musí se pokusit objevit příčiny svého stresu a potom se postarat o potřebnou nápravu.

Kdo se přepíná, nezachází se sebou dobře. To ukazuje dopis, který Bernard z Clairvaux napsal papeži Evženovi III. Podle Bernarda vede papeže jeho přetíženost k tomu, že se k sobě stává tvrdým. Přetížení je Bernardovi znamením, že papež je vůči sobě agresivní. „Napřed se ti zdá, že něco je snesitelné. Během doby si na to třeba zvykneš a už to nepokládáš za tak těžké; netrvá dlouho, a zdá se ti to lehké, neuplyne mnoho času, a tobě to dokonce vyhovuje. Tak člověk krok za krokem dává ztvrdnout svému srdci a potom následuje odpor. Ano, tak to chodí: velká a neustálá bolest si žádá rychlého východiska - bud' zdraví, nebo necitlivost“ (Bernard 76). Bernard se obává, že papež Evžen, přetěžující se tvrdostí vůči sobě samému, vnitřně znecitliví. „Pravím ti, že se obávám, že ty, zaklíněn do svých mnohých činností, už nevidíš žádné východisko, a proto se zatvrzuješ a ponenáhlu se zbavíš vnímavosti pro naprosto správnou a prospěšnou bolest“ (76). Nebude-li se odpoutávat od všeho, co jej zaměstnává, jeho srdce ztvrdne a přijde o jakýkoliv cit pro lidskou náklonnost. Stane se necitelným vůči lidem a nebude schopen vybudovat žádný vztah k Bohu. A tak Bernard papeže napomíná, aby ze sebe nevydával příliš mnoho. Může být ostatním lidem nápomocen jen tehdy, bude-li mít pozorné srdce i pro sebe. „Mají-li tedy všichni lidé právo na tebe, pak buď i ty sám člověkem, který má právo na sebe samého. Proč bys jen ty sám neměl ze sebe nic mít?“ (76).

Mnozí lidé si sami ničí život tím, že se vrhají do práce a neznají nic než práci. Mohou si ovšem shromáždit všechny možné důvody, proč mají tolik práce. Je tolik lidí, kteří od nich něco chtějí. Kdyby tolik nepracovali, neobstála by jejich rodina. Nebo jsou tu náboženské důvody. „Žeň je sice hojná, ale dělníků je málo.“ Proto je třeba ze všech sil pracovat pro Boží království. Ale to všechno jsou zdánlivé důvody. Bůh nechce, abychom se stále přetěžovali. Chce, abychom se namáhali a něco vykonali, aby pro nás byla výzvou nouze lidí, abychom malicherně nehleděli stále jen na sebe. Ale když přepínáme své síly a neznáme už míru, pak naše práce není ani požehnaná. Jsou lidé, kteří stále pracují, ale nic od nich nepřichází. Jejich práce není tvořivá. Kdo pro svou práci nalezl správnou míru, ten přinese nejvíce plodů.

Něco vykonat, to člověku dělá dobře. Když něco vykonám, mohu si hrdě dát ruce v bok a být vděčný za úspěch. Člověk potřebuje úspěch. Úspěch jej podněcuje a vybízí jeho schopnosti, aby se projevily. Pro Schellenbauma je oddanost práci předpokladem pravého lidství. „K hlubokým proměnám osobnosti dochází pouze tehdy, oddáme-li se nějakému člověku nebo nějakému dílu ... Věnovat se cele nějaké činnosti, ať duševní nebo tělesné, to
znamená stát se proudícím pohybem. Naše Já je vždycky v bodu nejintenzivnější oddanosti“ (Schellenbaum 158). Co se stane z člověka, který nemůže nic vykonat, protože je nezaměstnaný, můžeme vidět v dostatečné míře. Musím-li svou hodnotu dokazovat úspěchem, tvoří se ve mně stále větší prázdnota. Necítím už sám sebe. Nejsem už při sobě. Dávám se výkonem zotročovat. Lidé, kteří sami sebe definují svým výkonem, jsou k sobě často velmi tvrdí. Podávají stále vyšší výkony, jdou až na hranici svých sil a dost často ji překračují. Nezřídka pak nastává to, co napsal Bernard papeži: „Jejich srdce se zatvrdí tak, že už nemají cit pro lidi kolem sebe, ba že ztrácejí cit pro sebe samé. Někdy pak stanou před svou vlastní prázdnotou a mají pocit, že se ošidili o život.“

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Usmíření se sebou samým
• Být milosrdný - i k sobě!