Pokora jako odvaha k pravdě

I ty jsi přece vzat ze země...

z knihy Poselství shůry , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Německy se pokora řekne "Demut", tj. "Mut zu dienen", odvaha, ochota k službě. Latinské humilitas souvisí se slovem humus, tzn. "země". Člověk je "humilis", pokorný, je-li zemitý, stojí-li pevnýma nohama na této zemi. České slovo "pokora" doslovně charakterizuje člověka, který zná svou míru a respektuje ji. Pokorný člověk ví, že je tvorem ze země vzešlým, a že má tudíž svou mez. Že je bytostí omezenou svými pudy a zcela vitálními potřebami. Člověk, který se neodvažuje pohlédnout na sebe reálně, je slepý.

O tom vypráví onen slavný příběh o uzdravení slepce v 9. kapitole Janova evangelia. Setkáváme se tu s člověkem od narození slepým. Zřejmě prožil tak strašné dětství, že mu nezbývalo nic jiného než zavřít oči před skutečností. Vytvořil si svůj svět, aby vůbec přežil. Oproti negativním obrazům, které mu chtěli vnutit druzí, si vytvořil vysoký ideál. Ten však neodpovídal realitě, a tak před ní musel zavírat oči. Ježíš jej uzdraví tím, že plivne na zem a prach smíchá se slinou. Touto nevábnou kašičkou potřel slepci oči, jako by mu říkal: "I ty jsi přece vzat ze země. Vyrovnej se s tím blátem, které je v tobě. Pak opět prohlédneš. Potřebuješ odvahu k pravdě, ke svému lidství, k své zemitosti. Pak budeš moci jít světem s otevřenýma očima!"

Pokora jako odvaha k pravdě byla pro mnichy známkou spirituality. Koho jeho duchovní cesta učinila člověkem povýšeným, který se vyvyšuje nad druhé, koho ovládají pudy a nálady, ten se s pravdou o sobě ještě nesetkal.

Hermann Hesse to líčí ve své knize "Siddharta" fascinujícím způsobem. Nejprve se Siddharta cvičí v tvrdé askezi, ale s tou ztroskotá. Pak se vydá do světa a žije podle svých žádostí. Posléze se tohoto způsobu života nasytí a opět se stahuje zpět. U řeky se mu náhle dostane velkého osvícení. Vidí "lidičky" plavící se na člunu přes řeku. Dříve by si byl připadal nad ně povznesený. Teď však s nimi soucítí, cítí s nimi těsnou jednotu. Je právě takový, jako jsou oni. Má s nimi soucit, ale sdílí i naději. Nikoho neodsuzuje, ale ví: pro ně pro všechny existuje větší láska, která může všechno proměnit.

Anděl pokory ho vzal do své školy a poučil ho, že jen tehdy bude moci zakusit svou jednotu s lidmi a se sebou, bude-li ochoten sestoupit k nim a ke své pravdě.

Pokorní nejsou ti, kteří ze sebe dělají trpaslíky, kteří nepřevezmou žádný úkol, protože si nevěří. Nejsou to ti, kteří pokrytecky říkají: Já, nejmenší z nejmenších. Jsou to naopak ti, kteří se přiznávají ke svému pravdivému obrazu, a vystupují tudíž skromně. Vědí, že i v nich jsou všechny propasti světa, a proto nikoho neodsuzují. Protože se sklonili k hlíně své pravdy, mohou se stát anděly pokory, kteří dovedou napřimovat lidi ohnuté a ztroskotané.

Humilitas má cosi společného i s humorem. Pokorný člověk mívá smysl pro humor. Dovede se smát sám sobě, má k sobě odstup. Umí se na sebe podívat s nadhledem, protože si dovolil být takový, jaký je: člověkem země i nebe; plným chyb a slabostí a zároveň lásky hodným, drahým. Přeji ti, aby ti anděl pokory daroval odvahu přijmout se se svou pozemskostí a se svým člověčenstvím. Pak z tebe bude naděje a důvěra přecházet na všechny, s nimiž se setkáš: Anděl pokory vytvoří kolem tebe prostor, v němž najdou lidé odvahu k sestupu do vlastní skutečnosti, a tím i k výstupu k pravému životu.

***

Kapitola z publikace Poselství shůry.