Sekce: Knihovna

Immaculée Ilibagiza

Nečekaná pomoc

z knihy Odpustila jsem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Při vstupu do objektu OSN jsem prošla bezpečnostní bránou a zkrátila si cestu přes parkoviště. Tam, za volantem nového auta, seděla atraktivní Afričanka v drahém dámském kostýmu. Vidět ve Rwandě ženu za volantem bylo velmi nezvyklé. Ihned mě napadlo, že má jistě bohatého manžela nebo je političkou či obojí. Neušel jí můj pohled a mně došlo, že mě za mou neomalenost zřejmě vyhubuje. Místo toho se však na mě srdečně usmála a zamávala mi. Všimla jsem si, že i ona drží v ruce růženec.

„Ty jsi Immaculée, že?“ zavolala na mě. „Řekli mi, že miluješ Pannu Marii tak jako já.“ Zamířila si to ke mně a pokračovala: „Viděla jsem, jak tvoje rty šeptají Zdrávas Maria, když jsi procházela bránou. Hned jsem věděla, že jsi ta, komu zde říkají ‘dívka, která se hodně modlí’.“

„Bývala to ‘dívka, která hodně pláče’,“ připustila jsem se smíchem.

„Tak se musíme postarat, abys zase nezačala plakat, souhlasíš?“ zasmála se. Představila se mi jako Chantal Kagaba, Tutsijka, která začala teprve nedávno pracovat u OSN.

„Věděla jsi, že jsme sestry?“ otázala se.

„Opravdu?“

„Pokud je Panna Maria moje i tvoje matka, dělá to z nás sestry, nemyslíš?“ vysvětlovala a přitom se do mě zavěsila. Taková důvěrnost mezi Rwanďankami, které se právě seznámily, byla neslýchaná. Měla jsem však pocit, jako bych Chantal znala již mnoho let. Z nějakého důvodu – snad to byl růženec či vřelý úsměv spolu s láskou k Blahoslavené Matce, kterou jsme obě sdílely – jsem k ní okamžitě pojala důvěru.

„Jistě víš, že sestry na sebe navzájem dávají pozor, proto tě budu chránit. Dnes půjdeme spolu na oběd, Immaculée. Platím já a nepokoušej se o tom diskutovat.“

„Moc ráda s tebou zajdu na oběd, Chantal, ale mohu si ho sama zaplatit. S tím si nemusíš dělat starosti.“

„Ty si nemusíš dělat starosti,“ odvětila, když jsme vstoupily do budovy.

V poledne mě nová přítelkyně vzala vozem do města. Dověděla jsem se, že jí zabili manžela a že během genocidy žila za hranicemi Rwandy. Podobně jako já i Chantal nalezla útěchu v modlitbě k Bohu, k Panně Marii a k Ježíšovi – k „velké trojce“, jak je nazývala.

„Norah mi pověděla, že se budeš vdávat,“ sdělovala mi Chantal. Norah pocházela z Nizozemí a více než rok byla mojí nadřízenou. Tato vlídná inteligentní žena se stala mou blízkou přítelkyní.

„Ano, za sedm týdnů.“ Měla jsem obavy zvát na svatbu někoho, koho jsem sotva znala, a navíc s vědomím, že stále nemám peníze ani zajištěné jídlo či hostitele. Věděla jsem však, že Bůh a všichni moji svatí a strážní andělé pracují na její realizaci. Tak jsem pozvala i Chantal.

„Samozřejmě, že přijdu – přece bych nezmeškala svatbu sestry! Dobře si vzpomínám na svou vlastní. Byla na ní spousta lidí, a ta úžasná hudba a tanečníci! Vše bylo pečlivě promyšlené, krásné a zatraceně drahé! Ubohý otec přišel málem na mizinu.“ Zaparkovala auto a důvěrně mi sdělila: „Vím, že tvoji rodiče jsou mrtví, a také je mi jasné, že si zřejmě nemůžeš dovolit kompletní svatbu. Proto bych ti chtěla pomoci.“

„To ne! Vždyť mě ani neznáš a nemůžu...“

„Neznáš?!“ přerušila mě Chantal. „Řekla jsem ti již přece, že Maria je naše matka, a to z nás dělá sestry! A už nechci slyšet žádnou další námitku. Manžel mi zanechal dům a nějaké peníze. Navíc dostávám dobrou výplatu, a tak ti pomohu. To je celé. Teď vystoupíme, protože jsme na místě.“

Jednala tak neústupně, že jsem nevěděla, jak reagovat. Pohlédla jsem ven a podotkla: „Tady nejsou žádné restaurace.“

„Slíbila jsem, že tě vezmu na oběd. Ale jíst nepůjdeme – jdeme nakupovat.“ Ukázala na obchod přes ulici, který nesl název Chez Jojo.

„Jojo!“ vykřikla jsem.

„Kde jinde bys mohla pořídit svatební šaty?“

Co jsem na to měla říci? Se slzami v očích jsem pohlédla na Chantal a vzápětí na malý obrázek Panny Marie nalepený na palubní desce. „Děkuji,“ zašeptala jsem, „díky vám oběma.“

„Rádo se stalo. Teď si ale pospěšme, ať vše stihneme, než nám skončí polední pauza.“

Jojo Nzabamwita prodávala nejkrásnější tradiční svatební róby a doplňky ve Rwandě. „Ráda vás opět vidím,“ zdravila Chantal, když jsme vešly dovnitř. „Tak to je ta šťastná dívka, o které jste mi vyprávěla... Ať si zvolíte jakékoli šaty, bude z vás nádherná nevěsta. Vyberte si cokoli chcete. Jen si pamatujte – možná je vše dovezeno, ale vše je stále rwandské.“

Jelikož během genocidy vybili v Kigali téměř všechny krejčí, veškeré šaty v obchodě pocházely z Ugandy či Burundi. Nicméně všechno vystavené zboží bylo zhotoveno ve rwandském stylu a vypadalo překrásně. S Chantal jsme vybraly elegantní šaty, tradiční korunku ze skleněných perel a střevíčky. Stálo to hotové jmění, ale moje přítelkyně zařídila s Jojo platbu, ještě než jsme dorazily, aby mě u pokladny nepřivedly do rozpaků.

„Ty jsi anděl, Chantal,“ děkovala jsem jí při odchodu z Chez Jojo.

„Nejsem, ale pracuji na tom,“ odvětila s úsměvem.

Když jsem se vrátila do práce, ihned si mě zavolala k sobě do kanceláře Norah.

„Omlouvám se, že jdu pozdě...“ začala jsem.

„Nemluv hloupě,“ opáčila se zřetelným holandským přízvukem. Díky němu znělo vše, co řekla, bezstarostně, nehledě na to, jakou měla právě náladu. Pohledem zabloudila na nákupní tašky, které jsem držela v ruce, usmála se a pokračovala: „Vidím, že jsi byla venku s Chantal, což je dobře. Teď přišel čas pro můj dárek. Vím, že ve vaší kultuře se rodina nevěsty stará o jídlo, a jelikož jsi pro mě jako rodina, Immaculée, postarala jsem se o ně. Veškeré jídlo bude zajištěné a nemusíš na ně myslet.“

Dojetím jsem jen stěží našla slova díků. Pevně jsem ji objala a děkovala Bohu a Blahoslavené Matce za to, že mé prosby vyslyšeli.

A děly se další zázraky. Jakmile jsem se posadila zpět ke stolu, zazvonil telefon. Přítelkyně Agathe mi potvrdila, že mi spolu s další kolegyní v práci, Claudine, půjdou za družičky.

„S Claudine jsme se rozhodly, že by pro tebe bylo příliš nákladné zaplatit každé z nás šaty, tak jsme si je už samy koupily. Tak zatím ahoj!“ zasmála se a zavěsila.

O pár hodin později se u nás v kanceláři objevily Claudine a Chantal a obě nesly velké papírové tašky. Bez mého vědomí obešly zaměstnance v celé budově OSN a vybraly dary na „Fond OSN pro sirotčí nevěstu“. Obsah tašek vyprázdnily na můj stůl a zaplavily ho hromadou peněz, která dosáhla půlmetrové výše. Vybralo se tolik, že jsem mohla zaplatit celou svatbu, aniž bych si musela půjčit či utratit byť jen část z vlastních skrovných úspor. Obrovská láska mi naplnila srdce, až hrozilo, že mi exploduje.

Celý den u mě zvonil telefon. Zavolala mi kolegyně, že sice nemá hotovost, kterou by mi mohla darovat, ale že přinese pro každého na svatbě šampaňské. Další spolupracovnice mi nabídla své nejlepší židle z domácí jídelny, aby nevěsta a ženich měli pohodlí. Ředitel Rozvojového programu OSN mi po telefonu sdělil, že budu mít ve svatební den k dispozici vozidla OSN pro dopravu čehokoli, co bude třeba. Také zařídí venkovní posezení pro hosty, jakmile budu vědět, kde se obřad uskuteční. Navíc za mnou přicházeli i lidé, které jsem nikdy nepotkala, a nabízeli mi svou pomoc.

Tato nesmírná dobrosrdečnost mě ohromila. Ocitla jsem se na výsluní lásky a moci Pána. Jak hluboce miluješ své děti, Bože! Jak úžasný jsi Otec!

Když jsem ten den odcházela z práce domů, narazila jsem na Sayinzogu, jednoho z nejmilejších přátel táty a zároveň vzdáleného příbuzného mámy. Mnoho let pracoval jako dobrovolník OSN v Senegalu a teprve nedávno se vrátil do Rwandy. Ačkoli jsme se v předchozích týdnech v práci několikrát potkali, vždy jsme měli oba příliš mnoho práce, než abychom si spolu popovídali.

„Ahoj dcero,“ zdravil mě nyní.

„Sayinzogo, moc ráda vás vidím. Otec o vás vždy velice hezky mluvil.“

„Leonard byl dobrý člověk, Immaculée. Velice laskavý k celé naší rodině a pro mě báječný přítel. A jak je vidět, byl i výborný otec – dobře tě vychoval.“

„Děkuji.“

„Ale mrzí mě, že se jisté věci o tobě dovídám jen z doslechu – proč mi je nepovíš sama?“

„Jaké věci?“ ptala jsem se znepokojeně.

„Přece že se budeš vdávat! Rád bych věděl, proč jsi mě nepožádala, abych zastoupil Leonarda. Mám dům s velkou zahradou a bylo by mi ctí dělat ti na svatbě hostitele.“

„Ach, Sayinzogo! Jak vám mám poděkovat?“

„Poděkuj svému otci. Dobrota, kterou prokážeme, žije i po nás. Laskavost není nikdy zapomenuta.“

Svatba byla tou nejkrásnější, na jaké jsem kdy byla. Ne proto, že byla moje vlastní, ale proto, že jsem věděla, kdo ji zrealizoval.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Genocida - naše národní noční můra
• Otec Bugingo
• Bůh naši zemi neopustil
• Potřebují trochu jídla a hodně lásky
• Na jménech nezáleží
• Bůh - nejlepší přítel
• Nový 'adoptivní otec'
• Podívej, kolik Ježíšů za námi přišlo!
• Tradiční rwandská svatba
• Smith vypráví
• Zlo nás zraňuje, všichni se ale můžeme uzdravit