Ježíš se netrefil!

aneb Hlavně si všechno tak neber...

z knihy Kup si los , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jednoho slunečného podzimního jitra jsem seděl u snídaně a uvažoval o všech starostech a problémech, které mě poslední dobou sužovaly. Potíže v práci, rodinné starosti - opravdu bych si měl dopřát čas k pořádné modlitbě, řekl jsem si. A tu náhle jsem cítil, že za mými zády kdosi vešel do místnosti. Otočím se a vyhrknu: "Pane Ježíši! Co tady děláš?"

Sám Pán stál v mých dveřích! Promnul jsem si oči - doopravdy je to On sám? Ano, všechno odpovídá, počínaje běloskvoucí nesešívanou suknicí až po jemně se blyštící svatozář. "To tedy ... ehm ... inu, ne že bys tu snad neměl být, ale já ... já jaksi ... nejsem zvyklý setkávat se s tebou ve tvé viditelné podobě," koktal jsem.

Tahle nečekaná návštěva mne úplně vykolejila. Bezděky jsem uvažoval, jestli jsem se nedopustil nějakého pochybení. Usmál se a oči se mu rozzářily. "Šel by ses se mnou na chvíli projít?" zeptal se mne. "Ehm ... to tedy ... ovšem, zajisté!" zvolal jsem stále ještě v hrozných rozpacích. A tak jsme spolu vyšli na venkovskou uličku, jež vede kolem mého domu.

Zvolna mi začal docházet význam události, která mne potkala, a tu jsem si pomyslel: Jaká to neuvěřitelná příležitost! On přece zná řešení všech mých problémů, odpovědi na otázky, jež mě trápí v práci ... v rodině ... Stačí se zeptat! Pár minut jsme šli mlčky a pak jsem Ho oslovil: "Promiň mi, Pane," řekl jsem, "ale potřeboval bych poradit v jedné moc spletité záležitosti."

Ale než jsem svou otázku stačil dokončit, Ježíš zvedl prst k ústům a maličko naklonil hlavu. "Pst! Slyšíš?" zeptal se. Zprvu jsem neslyšel vůbec nic. Ale pak mi k uším dolehlo slaboulinké bublání nedalekého potůčku, zurčícího mezi kameny pod převislými větvemi s podzimně zbarveným listím. I povzdychl si Pán: "No řekni, není to nádhera?" "Ach ano ... zajisté."

Měl jsem ale plnou hlavu docela jiných myšlenek. Chvíli jsem ještě z úcty k Němu mlčel, ale pak jsem vyhrkl: "Pane, dělá mi starosti můj duchovní život. Ve svých modlitbách cítím takovou prázdnotu. Ovšem, dočetl jsem se, že v těchto případech.." Položil mi ruku kolem ramen. "Tiše! Slyšíš je?" Zeptal se znovu. Na nedaleké louce si hrály a výskaly děti. A Pán se znovu pousmál. "To je krása, viď?" zvolal nadšeně. "Jistě ... dobře, žes mě na to upozornil." Ale pak jsem dodal už trochu podrážděně: "Přece víš, že taky miluju děti." A šli jsme dál.

Napadla mě hrozná věc. Co jestli tuhle příležitost promarním? Tady po svém boku mám odpovědi na všechny otázky, které mě sužují! Ježíš přece zná ta nejhlubší tajemství vesmíru, lásky i smrti. Tak jsem se nakonec odhodlal promluvit s ním o náboženství. Koneckonců je to jeho nejvlastnější parketa, že ... "Pane," odvážil jsem se, "hrozně by mě zajímalo, co soudíš o sporech mezi moderní biblickou hermeneutikou a…“ Opět mě přerušil tím, že mi znovu přátelsky položil ruku na rameno. Zatnul jsem zuby. Pán se za stavil a mlčky sebral u cesty pár kamínků. Na obličeji mu hrál klukovský úsměv. "Vsadím se, že netrefíš vršek tamhletoho telefonního sloupu," vyzval mě.

Byl jsem zmaten. Jakže-je to možné? A k tomu mne vyzývá sám náš Pán? Tedy něco takového bych od druhé božské osoby opravdu nečekal! No řekněte sami - kdyby vy jste byli Bůh, nesnažili byste se být alespoň kapánek vážnější? A Pán se skutečně rozmáchl a vrhl kamínek na sloup. Proletěl vysokým obloukem a ... Hmmm ... Ježíš se netrefil!

Byl jsem sice čím dál tím sklíčenější, ale přesto jsem se také sehnul a sebral pár kamínků. Co mi taky zbývalo, že? Bez zvláštního nadšení jsem první z nich mrštil na sloup. Prásk! Přímo do kandelábru! Pán na mne hrdě pohledl a zasmál se. "Jsi fakt dobrej," povídá.

Jak jsme šli dál, začal jsem mít dojem, že mám v hrudi kamení. Kdykoli jsem zavedl řeč na nějaké důležité téma, Pán mě vždycky přerušil. Jednou ho zaujala vánkem zmítaná modrá čekanka, jindy zase motýl, který usedl na mechem porostlou plaňku plotu.

Naše procházka pomalu končila. Byl jsem tak rozmrzelý, že jsem ani nevěděl co říct. Ale pod černým vlajícím vousem se Pán čtverácky usmíval. Když se už měl k odchodu, světlo jeho očí na okamžik ještě víc zazářilo. Šel ke dveřím, ale ještě naposledy pohlédl přes rameno a řekl: "Hlavně si všechno tak neber..."

***

Z knihy Briana Cavanaugha: "Kup si los", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Brian Cavanaugh

Témata: vztah k sobě, sebepřijetí | modlitba; rozjímání, meditace | spiritualita, život z víry

Související texty k tématu:

Láska, vztahy, přátelství:

Každý (z nás) potřebuje lidi, kteří se k němu dobře chovají... Jako lidé máme mnohé potřeby. Potřebujme stravu, oblečení, někdy i léky. A nejvíc potřebujeme lidi. Ale ještě více potřebujeme lidi, kteří se k nám prostě dobře chovají, kteří nás mají rádi...
Pokud hledám pokoj a štěstí nejdříve v Bohu, jsem svobodnější vůči ostatním lidem ... aniž bych jim zazlíval, že neodpovídají mým očekáváním.
Přátelé nejsou dokonalí lidé Přítel není v žádném případě nějaký ideál. Aleksander Fredro žertem podotýká: "Přátele milujeme kvůli jejich nedostatkům, protože rádi objevíme u druhého nějakou tu chybičku."
Některé překážky zdravého přátelství Přátelství je požehnáním pro život každého člověka. Pro věřící je to zároveň jeden ze způsobů, kterými Bůh dává najevo, že on sám je naším přítelem.
Další texty k tématu láska, vztahy, přátelství

Povídky, příběhy:
- Kup si los (kniha příběhů Briana Cavanaugha)
- Povídky z verandy (Phillip Gulley)
- Pěstování kořenů Za co se vlastně máme modlit?
- Vše má svůj pravý čas Prosté úvahy o tom, jak dobře žít
- Beletrie a povídky na tomto webu