Hranice a váš manželský partner

Je toto tvoje, moje nebo naše?

z knihy Hranice - zdravé meze ve vztazích a v osobním životě , vydal(o): Nakladatelství Návrat

Pokud by měl existovat jeden jediný vztah, kde by lidé mohli mít nejasnosti ohledně hranic, bylo by to manželství, kde se podle Božího záměru muž a žena „stanou jedním tělem“ (Ef 5,31). Hranice vytvářejí oddělenost. Manželství má jako jeden z úkolů vzdát se oddělenosti a stát se místo dvou jedním. To může být zdrojem značného zmatku, zejména pro člověka, který nemá jasné hranice, z nichž by mohl vycházet.

Kvůli špatným hranicím ztroskotává více manželství než z kteréhokoli jiného důvodu. V této kapitole budou zákony hranic, stejně jako mýty o nich, uplatněny právě na manželský vztah.

Je toto tvoje, moje nebo naše?

Manželství zrcadlí vztah, který má Kristus se svou nevěstou, církví. Určité věci může udělat jenom Kristus, jiné pouze církev a některé věci dělají společně. Jedině Kristus mohl zemřít. Jedině církev ho může za jeho nepřítomnosti reprezentovat na zemi a poslouchat jeho přikázání. A společně pracují na mnoha věcech, jako je například záchrana ztracených. Podobně v manželství plní některé úkoly jeden z manželů, jiné má na starosti ten druhý a další dělají společně. Když se dva v svatební den stanou jedním, neztrácejí tím svou individuální identitu. Oba se podílejí na vztahu a jeden i druhý má svůj vlastní život.

S tím, kdo bude nosit šaty a kdo kravatu, mít problémy nikdo nebude. O něco záludnější je rozhodnout, kdo povede účty a kdo poseká trávník. Ale rozdělení těchto povinností lze vyřešit podle individuálních schopností a zájmů obou partnerů. K zamlžení hranic může dojít u prvků osobního života – oblastí duše, které partneři mají a u nichž se mohou rozhodnout, zda je budou s někým sdílet.

Problémy vznikají, když jeden vkročí do osobního života druhého, když překročí hranici a snaží se ovládat jeho city, postoje, chování, rozhodování a žebříček hodnot. Tyto věci může ovládat jen každý sám. Snažit se je ovládat u někoho jiného znamená narušovat jeho hranice a v konečném důsledku to nemůže uspět. Náš vztah ke Kristu – a kterýkoli jiný úspěšný vztah – je založen na svobodě.
Podívejme se na několik běžných příkladů:
Pocity
Jedním z nejdůležitějších prvků, které prohlubují důvěrný vztah dvou lidí, je schopnost přijímat zodpovědnost za své pocity.

Pracoval jsem jako poradce s jedněmi manželi, kteří ve svém vztahu měli problémy kvůli tomu, že manžel pil. Požádal jsem jeho ženu, aby svému manželovi řekla, jak se cítí, když pije.

„Mám pocit, jako by nepřemýšlel, co dělá. Mám pocit, jako by…“

„A, teď hodnotíte jeho pití. Jak se při tom cítíte vy?
„Mám pocit, jako by ho nezajímalo…“

„Ne,“ řekl jsem, „teď mluvíte o tom, co si o něm myslíte. Jak se cítíte, když pije?“

Rozplakala se! Cítím se osamělá a mám strach,“ řekla. Konečně vyjádřila, co cítí.

V tu chvíli se k ní její manžel natáhl a položil jí ruku na předloktí. „Neměl jsem tušení, že máš strach,“ řekl. „Nikdy bych nechtěl, abys kvůli mně měla strach.“

Tento rozhovor znamenal skutečný mezník v jejich vztahu. Žena celá léta popichovala svého manžela kvůli tomu, jaký je a jaký by měl být. na to on reagoval tím, že ji obviňoval a zároveň ospravedlňoval své jednání. Přestože spolu takto mluvili celé hodiny, dál se navzájem míjeli. Ani jeden z nich nepřijal zodpovědnost za své vlastní pocity a za jejich sdělení.

Své pocity nesdělíme tak, že řekneme: „Mám pocit, že jsi…“ Vyjadřují je slova: „Jsem smutný, bolí mě, cítím se sám, mám strach…“ Takováto otevřenost je začátkem blízkosti a zájmu.

Pocity jsou také varovným signálem, který nám říká, že potřebujeme něco udělat. Když se například na někoho zlobíte pro to, co udělal, je vaší zodpovědností jít za ním a říci mu, že se zlobíte a proč. Pokud si myslíte, že váš hněv je jeho problém a že s ním má něco udělat on, můžete čekat také celá dlouhá léta. A váš hněv se může proměnit v hořkost. Když se zlobíte, dokonce i tehdy, pokud vůči vám někdo zhřešil, je vaší zodpovědností něco s tím udělat.

Toto se potřebovala naučit Zuzana. Když její manžel Martin nepřicházel z práce včas, takže pak už neměli dost času na to, aby byli spolu, Zuzana se zlobila. Místo aby o tom svému manželovi řekla, zbytek večera vždy skoro nemluvila. Martin byl otrávený, že z ní musí tahat, co se děje. Nakonec ji, protože mu její trucování bylo protivné, nechal být.

Když člověk neřeší svou bolest či hněv, může to zničit vztah. Zuzana měla s Martinem mluvit o tom, jak se cítí, místo aby čekala, až to z ní bude tahat. I když měla pocit, že on je tím, kdo ji zraňuje, měla přijmout zodpovědnost za svou vlastní bolest a hněv.

Zuzana svůj problém s Martinem nevyřešila jednoduše tím, že mu dala najevo svůj hněv. Bylo nutné, aby udělala ještě další krok. Bylo třeba, aby v tomto konfliktu vyjasnila své touhy.

Touhy

Touhy jsou další součástí osobnosti, za kterou oba partneři musí nést zodpovědnost každý sám. Zuzana se zlobila, protože chtěla, aby byl Martin doma. Vyčítala mu, že chodí domů pozdě. Když přišli s prosbou o pomoc, náš rozhovor probíhal asi takto:
„Zuzano, řekněte mi, proč se na Martina zlobíte,“ vyzval jsem ji.
„Protože přichází pozdě,“ odpověděla.
„V tom to určitě není,“ řekl jsem. „Lidé nezpůsobují hněv ostatních. Váš hněv musí vycházet z něčeho ve vašem nitru.“
„Co tím myslíte? Domů přece chodí pozdě on.“
„A co kdybyste na ten večer měla v plánu jít někam se svými přáteli? Také byste se na něj zlobila, kdyby se domů vrátil pozdě?“
„To ne. To je něco jiného.“
„Co je na tom jiného? Říkala jste, že se zlobíte, protože přichází domů pozdě; na tom by se nic nezměnilo, a přece byste se nezlobila.“
„No, v takové situaci by nedělal nic, čím by mě zraňoval.“
„To není úplně přesné,“ namítl jsem. „Ten rozdíl spočívá v tom, že byste nechtěla to, co by vám nechtěl dát. Tím, co vás zraňuje, je vaše zklamaná touha, a nikoli to, že přichází pozdě. Problém spočívá v tom, kdo je za toto přání zodpovědný. Je to vaše přání, nikoli jeho. Za jeho splnění jste zodpovědná vy. To je pravidlo života. Nedostáváme všechno, co chceme, a všichni musíme cítit smutek nad svými zklamáními, místo abychom za ně trestali druhé.“
„A co normální úcta k druhém člověku? Zůstávat v práci je sobecké,“ namítla.
„No, on chce občas déle pracovat a vy chcete, aby byl doma. Oba chcete něco pro sebe. Mohli bychom říci, že jste stejně sobecká jako on. Pravda je taková, že sobecký není ani jeden z vás. Jen máte protichůdná přání. A o tom je vaše manželství – sladit protichůdná přání.„

V této situaci nebyl žádný „záporný hrdina“. Martin i Zuzana měli každý své potřeby. Martin potřeboval zůstávat déle v práci a Zuzana potřebovala, aby byl doma. Problémy vznikají, když na někoho druhého svalujeme zodpovědnost za své potřeby a přání a když jej obviňujeme za svá zklamání.

Hranice toho, co můžeme dávat

Jsme omezení tvorové a každý z nás musí dávat „podle toho, jak se ve svém srdci rozhodl“ (2 K 9,7), a uvědomovat si, kdy již nedáváme z lásky, nýbrž se zlobou v srdci. Problémy vznikají, když někoho dalšího obviňujeme za to, že sami nemáme dostatečné hranice. Manželé často dělají víc, než skutečně chtějí a mají na toho druhého vztek, že jim v nadměrném dávání nezabrání.

Tento problém měl Alan. Jeho manželka Denisa chtěla dokonalý domov, včetně toho, aby jí sám postavil patro, upravil zahradu jako park a často pozměňoval vzhled a uspořádání domu. Vždycky za ním přišla s něčím, co má v domě udělat. Pomalu začínal mít jejích projektů dost.

Když ke mně přišel, ptal jsem se ho, proč se zlobí.
„Protože toho po mně tolik chce. Nemůžu si najít žádný čas pro sebe, odpověděl.
„Co myslíte tím nemůžete? Nechtěl jste spíš říct, že si ho prostě nenajdete?“
„Ne, nemůžu. Naštvala by se, kdybych tu práci neudělal.“
„To je ale její problém; to je její hněv.“
„Ano, ale já to budu muset poslouchat“
„Ne, nebudete“, řekl jsem. „Je to vaše rozhodnutí, že to všechno pro ni budete dělat, a vy se rozhodujete přijímat její hubování, když něco neuděláte. Kdykoli trávíte čas tím, že pro ni něco děláte, je to váš dar; když ho nebudete chtít dát, nemusíte. Přestaňte ji z toho všeho obviňovat.“

Alanovi se to nelíbilo. Chtěl, aby na něho přestala mít požadavky, místo aby se naučil říkat jí „ne“.

Kolik času týdně jí chcete dávat na úpravy v domě?“ zeptal jsem se.
Na chvíli se zamyslel. „Asi čtyři hodiny. Mohl bych pracovat pro ni a ještě by mi zbylo trochu času na mé koníčky.“
„Tak jí řekněte, že jste přemýšlel o svém čase a že kromě toho, co dál děláte pro rodinu, byste rád věnoval čtyři hodiny týdně na práci kolem domu. Bude moci tento čas využívat tak, jak bude chtít.“
„Ale co když řekne, že čtyři hodiny nestačí?“
„Vysvětlete jí, že chápete, že to možná není dost času na všechny práce, které by chtěla mít udělané, ale že to jsou její přání, a nikoli vaše. Za to, co si přeje je tedy zodpovědná ona a v tom, jak dosáhne jejich splnění, může uplatnit vlastní tvořivost. Mohla by vydělat nějaké peníze navíc a někoho si najmout. Může se naučit něco z toho dělat sama. Mohla by o pomoc požádat někoho ze svých přátel. Nebo by svá přání mohla omezit. Je důležité, aby se naučila, že za její přání zodpovědnost přijímat nebudete. Budete dávat tolik, kolik se rozhodnete, a za zbytek bude zodpovědná ona.“

Alan uznal rozumnost mého doporučení a rozhodl se s Denisou promluvit. Z počátku to moc pěkné nebylo. Denise dosud nikdo neřekl „ne“, a proto na ně nereagovala dobře. Alan však časem přijal zodpovědnost za své hranice, místo aby si přál, aby od něho Denisa přestala chtít tolik, a jeho hranice začaly působit. Naučila se to, co ji do té doby nikdo nenaučil: svět tu není jen pro ni. Ostatní lidé nejsou jen nástavbou jejích přání a tužeb. Druzí lidé mají také svá přání a potřeby, takže spolu musíme dojednat oboustranně přijatelný a láskyplný vztah a vzájemně respektovat své hranice.

Klíčovým bodem tu je, že druhý člověk není zodpovědný za naše hranice; za ty jsme zodpovědní my. Jenom my víme, co můžeme a chceme dávat, a jenom my můžeme nést zodpovědnost za nakreslení této čáry. Pokud ji nenakreslíme, může v nás rychle narůst zloba.