Sekce: Knihovna

Josef Petr Ondok

Feuerbach, Marx, Nietzsche, Freud… Negace Boha

z knihy Ateismus, vesmír a Bůh , vydal(o): Trinitas

K naší analýze teismu v dějinách filozofie patří nepřímo zmínka o ateismu některých filozofických systémů. Tyto systémy popírají existenci Boha a pokoušejí se genezi pojmu Boha vysvětlit různým způsobem.





Ludwig Feuerbach

Tento filozof vysvětluje vznik náboženství a pojmu Boha antropologicky. Bůh je lidskou projekcí. Člověk v náboženství zpředmětňuje svou bytnost a pak se této objektivizaci podřizuje. Náboženství je tedy v poslední instanci sebeuctíváním člověka. Co je v náboženství subjektem, je ve skutečnosti predikátem. Tedy nikoli: Bůh je inteligence, morálka, láska atd., ale: inteligence, morálka láska jsou božské. Svou teorii o původu pojmu Boha a náboženství podává Feuerbach především ve svém hlavním díle: Podstata křesťanství (1840). V pozdější fázi svou religionistickou kritiku ještě více radikalizoval, takže se mu náboženství nakonec jeví jako produkt materiálních podmínek (Bůh, svoboda a nesmrtelnost - 1866).

Ateismus má podle Feuerbacha vrátit člověku jeho důstojnost a autenticitu, neboť v náboženství se člověk odcizuje sobě samému. Feuerbach nahradil teologii antropologií, zatímco křesťanství někdy nahrazovalo antropologii teologií, jak poznamenává v již citované knize H.Küng, který svou kritiku Feuerbachova antropologického odvození pojmu Boha soustřeďuje v jednu základní námitku: "Je sice správné, že něco neexistuje, přestože si to přejeme, ale není správné, že něco nemůže existovat jen proto, že si to přejeme."





Karel Marx

Marx chápe náboženství a pojem Boha jako produkt protestu proti nelidským poměrům lidského soužití ve světě. Jde o ekonomicky zdůvodňovaný ateismus. Marx nazývá náboženství opiem lidu, který skrze něj má zapomenout na křivdy, jichž se na něm dopouštějí ti, kteří ho vykořisťují. Až dojde ke spravedlivému sociálnímu uspořádání světa (pomocí revoluce), náboženství odumře, neboť zmizí jeho kořeny.

Marxismus se nakonec stal základem ideologie, která nesplnila sliby, s nimiž se na své přívržence obracela. V konkrétní historické praxi nedošlo ani ke spravedlivému uspořádání sociálních vztahů a ani se neukázal příznak ústupu náboženství, pokud nemáme na mysli jeho redukci pomocí mocenské represe.





Friedrich Nietzsche

Ateismus tohoto filozofa označuje H.Küng jako nihilismus. Nietzsche odmítá jakoukoli transcendenci, která podle něho znamená překračování zkušenosti člověka. Ztrátu Absolutna v důsledku popření metafyziky vyjadřuje heslem: Bůh je mrtev Nietzsche vychází z hypotézy o "vůli k moci". Poznání není než nástrojem vůle k moci. Absolutní pravda je druh omylu, bez něhož by jistý typ lidí nemohl žít. Proto je zapotřebí určitých fikcí, které se vtělily do naší řeči, protože se ukázaly jako užitečné člověku.

Nietzsche nazýval svůj systém "aktivním nihilismem", který přitakává životu a věří ve zrození "nadčlověka". Ten v sobě zahrne nejvyšší vývoj a integraci intelektuálních schopností, síly charakteru a vůle. Bude mimo jakoukoli morálku, neboť on sám bude jejím původcem. Nietzsche na jednom místě svých spisů ilustruje nadčlověka jako "římského cézara s duší Krista". Filozofický mythus o nadčlověku komentuje F. Coplestone ve svých dějinách filozofie: "Nadčlověk je všechno, co osamělý, mučený a opomíjený pan profesor dr. Nietzsche chtěl být".

Dalším Nietzscheovým filozofickým mythem je idea "věčného návratu", kterou pokládá za hypotézu empiricky prokazatelnou. Jestliže svět je určitým kvantem síly nebo energie, plyne z toho, že světový proces bude mít formu různých kombinací, jejichž počet je konečný a proto věčné trvání světa vyžaduje opakování těchto kombinací. Naopak, připuštění vzniku nových forem by znamenalo připuštění Boha.

Nietzsche byl interpretován mnoha způsoby. Někteří v něm spatřovali spíše literárního tvůrce než filozofa. Jiní v něm viděli diagnostika úpadku a kolapsu západní civilizace. A opět další ho pokládali za filozofa nihilismu a radikálního ateismu. Je však možná i psychologická interpretace vycházející z jeho životní situace, z jeho osudu a která jeho mythus o nadčlověku i teorii o vůli k moci, jakožto posledního základu světa, chápe jako proces kompenzace člověka nemocného a frustrovaného.





Sigmund Freud

Tvůrce psychoanalýzy S.Freud vidí v pojmu Boha a náboženství iluzi. Iluze je něco jiného než omyl. Víra je iluzí, protože prominentním faktorem v její motivaci je splnění přání a protože postrádá vztah k realitě. Může však člověka zachránit před psychologickou desintegrací. Proto může být "zdravá" podobně jako je zdravá např. horečka, která upozorňuje na nebezpečí a ohrožení. Idea Boha a další náboženské ideje se rodí ze snahy vyrovnat se s bezmocností člověka v jeho některých obtížných životních situacích, které ho upomínají na bezmocnost prožitou v jeho dětství. Normální člověk si stěží může představit prozřetelnost Boha jinou formou než obrazem pečujícího otce, který chápe potřeby svých dětí, splňuje jejich prosby a nechává se od nich usmiřovat, když se dopustí něčeho proti jeho vůli. Bůh tedy je určitým druhem "infantilní iluze". Avšak osudem dětství je, že je překonáno. Lidstvo se jednou osvobodí od své vazby na své dětství výchovou k realitě (Budoucnost jedné iluze, 1927).

Freudova teorie je jednou z hypotéz o vzniku náboženství, které kriticky analyzuje religionistika. V jeho teorii je přeceněn význam a důležitost zážitků z dětství. C.G.Jung, který vyšel z psychonalytické filozofie, dokazuje, že příčinou neuróz nemusí být náboženství, ale naopak: nedostatek náboženství, např. u člověka, který trpí, protože nenašel smysl svého života. Člověk nemůže podle Junga žít dlouho v podmínkách prázdnoty. Charakteristikou dnešní doby je často právě ztráta životní orientace, ztráta norem a pocit nesmyslnosti lidské existence.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Kosmologické modely a kreacionismus
• Velký třesk bez počátku?