Sekce: Knihovna

Daniel Ange

Co je a kdo je mé tělo?

z knihy Tvé tělo je stvořeno pro lásku , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

"Vaše tělo je chrámem svatého Ducha, který ve vás přebývá... Proto svým tělem oslavujte Boha!" Bible (1 Kor 6,13-20)

"Uctívat tělo? Ne.
Pohrdat jím? Ani to ne!
Znát a ovládat své tělo? Ano!
Proměnění těla? O to přece jde!
(Jan Pavel II. - promluva k mládeži, Parc des Princes, Paříž 1980)
 

Na počátku se Bůh se zalíbením dívá
na své stvořitelské dílo.
Jako dítě nad vším žasne.
"Jak je to všechno krásné a dobré!"
Vše je dokonalé až na jednu věc:
"Není dobré, aby byl člověk sám!"
A tak dal Bůh muži ženu za cenu utrpení.
Dar z Božího Srdce.
Svěřil jednoho druhému.
Ženu stvořil jako poslední.
Ona je vyvrcholením celého stvoření.
Je jeho konečným bodem, završením.
Teď si Bůh může konečně odpočinout,
Je spokojený se svým dílem,
Věří, že je vše na dobré cestě.
A muž je nadšený stejně jako Stvořitel.
Ozývá se jeho volání:
"Tato žena je částí mého těla!"
Skrze oba dva bude Bůh dál
pokračovat ve svém stvořitelském díle.
Už nebude jediným dárcem života.
Adamova a Evina krása jsou největší Boží radostí!

Pravoslavný malíř ikon Nicolas Greshni vyobrazil na jedné své fresce románského kostela ve francouzském Středohoří Evu, jak vychází z pravého Adamova žebra a vrhá se do náručí Krista-Stvořitele, který se na ni se zalíbením dívá a tiskne ji v náručí. Kristus je první Evinou láskou!


CO JE A KDO JE MÉ TĚLO?
Pro zdravou ekologii těla trochu teologie
 

Odchylky a úchylky

Člověk se všude setkává se spoustou mylných koncepcí a množstvím polopravd o svém těle. V platonismu se tělo považuje za jakýsi druh vězení, ze kterého se malá nešťastná dušička snaží co nejrychleji dostat ven. Tělo je zde vyloženě nedobré. Manicheismus to v mnohém doplňuje.

Ve východních filozofiích se tělo považuje za jakýsi druh vyměnitelné schránky. To znamená, že pro duši mohou existovat desítky, ne-li stovky různých tělesných forem. Duše tak může přestupovat z jedné schránky do druhé a tedy i přecházet od jedné existence ke druhé. Podle této filozofie je tělo úplně odděleno od duše, takže je otázkou, jaké je vůbec spojení, vazba mezi duší a tělem!

Pro průměrného Západoevropana tělo často neznamená nic víc než jen nástroj k práci, luxusní předmět či zdroj požitku.

Každý z těchto odchylných názorů v sobě obsahuje a vzápětí vyvolává sexuální výstřednosti. Ty mají společné to, že tělo neuznávají, redukují je jen na něco vnějšího a podřadného, berou tělo jen jako jakýsi neosobní doplněk.

Jak je tomu ale doopravdy? Jak na tělo nahlíží Bůh - ten, kdo mi tělo daroval poté, co je uhnětl "vlastníma rukama"? To, že chtěl tělo i sám pro sebe skrze Ježíše Krista, dokazuje, jak si těla váží, jak ho má rád, jak si ho cení pro jeho nekonečnost a nepomíjivost!





To je tedy mé tělo

Tělo není věc, protože je živé. Tělo jsem já. Tvoří mou osobu.
Nejsem jen tělo, protože jinak bych byl pouze dokonalejší živočich. Žádné zvíře nemá nesmrtelnou duši a ani ducha, který by mohl ovládat svět.

Stejně tak nejsem jen duše. Nejsem přece žádný anděl nebo duch. Tělo mě připoutává ke světu (k vesmíru), zasazuje mě do historie, pomáhá mi orientovat se v časoprostoru. Tělo a duše ve mně tvoří jednotu, není možné je od sebe oddělit. Jejich vzájemný vztah není jako vztah obsahu k nádobě či vězně k vězení, nýbrž je to vztah založený na jednotě vytvářející vzájemný celek.

Toto vzájemné propojení do celku uznává i současná biologie a medicína. Duše a tělo existují jen ve vzájemném vztahu. Nikdy neexistují samostatně. Duše oživuje tělo a tělo vyjadřuje duši.
V těle nemohu bydlet, protože tělo jsem já. Jsem tělo do té míry, do jaké se dávám druhým, jaké vytvářím vztahy s druhými a jak jsem zakotven do konkrétní životní situace.

Obávám se, že kdyby tělo nebylo mou součástí, nepotřeboval bych je ke svému zrození z muže a ženy, kteří se spojili v lásce, aby mi dali život. Andělé nemají rodiče; nemají tělo.

Kdyby tělo nebylo mou součástí, nepotřeboval bych lidi kolem sebe ani pro svou existenci, ani pro své přežití (jen se podívej, kolik je potřeba lidí z masa a krve na to, abych měl každý den co jíst).





Tělo mě spojuje s ostatními

Tělo mě staví do závislosti na společnosti a současně mně umožňuje stávat se sebou samým. Skrze tělo se dávám druhým a obráceně, přijímám je. Projevuji se a odevzdávám se. Tělo je mým bohatstvím; ochuzuje mě; jsem v něm zavázán druhým.Tělem se navzájem doplňujeme. Spojuje mě s celým lidstvem v jednu rodinu.

Tělem je mé já svázáno se stvořením. Skrze ně cítím sounáležitost s vesmírem, jedním obrovským tělem. Mé tělo omezují zeměpisné a historické hranice. Celá má fyzická existence je tak podmíněna atmosférickými hodnotami a planetárním systémem. Tělo mi umožňuje bezpečně se pohybovat v prostoru a čase, aniž by potlačovalo mou svobodu. Nejsem jím manipulován. Mám moc s ním souhlasit, nesouhlasit, a dokonce je i ovládat. Připadám si jako slalomář: překonání každé branky je malým vítězstvím. Slalom je daleko elegantnější než "sjíždění svahu šusem": Učím se tak ovládat své tělo.
Mou bytost hluboce formuje to, co mé tělo prožívá. Vždyť kdo by mohl popřít hojivé účinky relaxace na lidskou psychiku.





Co zahaluje mé nitro a odhaluje mou identitu?

Tělo je výrazem a projevem duše. Kolik gest nás nevědomě prozrazuje: úsměv či zamračení, jiskra nebo potemnění v očích, bezděčné pohyby, slova nebo jen pouhý tón hlasu!

Má bytost promlouvá jazykem těla. Něžnost a jemnost mého srdce se projeví v polibku, ve stisknutí, v sexuálním vzrušení. Můj způsob bytí a sebepoznání ovlivňuje podobu mého těla. Avšak jak málo se znám!
Mezi tělem a duší může ale vzniknout určitá propast: vůbec se v sobě nevyznám. Jako by mezi nimi byl zmatený, do jakési míry dvojznačný vztah. Na jedné straně je tělo tím, jak si je uvědomuji, na druhé straně mi brání v bezmezném odevzdání se. Snaží se chránit mé nejhlubší nitro. Uzavírá mě do vnitřního světa, aby mě ochránilo před světem vnějším. Někteří lidé se cítí ve svém těle velmi špatně. Tělo pro ně představuje určitou tíhu a barieru ve vztahu k druhým lidem. Dokonce i tvář může mást. Jak snadno se může stát pouhou maskou! Člověk se bojí ukázat se takový, jaký je. Má osobnost je utvářena tím, jak se oblékám, líčím, jaký mám účes: Jsem to opravdu já, nebo si jen tak na někoho hraji?

Tělo je pro mě zkrátka jak neproniknutelné tajemství, tak brána k druhému člověku. Zahaluje mé nitro, odhaluje mou totožnost. Protože jsem to já, ale současně také někdo jiný a dokonce ještě něco jiného. Při fyzické bolesti cítím silně jeho přítomnost, která si mě bez okolků podmaňuje. Najednou se pro mě stává mučírnou, ze které nemohu uniknout! ... Bůh dobře ví, jak člověka ničí, když jeho tělo trpí. Mnohdy tady ani duše nic nezmůže.

Stačí sebemenší nemoc nebo jen nevolnost a hned mě to srazí na kolena. Jen mě trochu zabolí zuby nebo hlava a už jsem vyveden z míry a nemohu myslet!





Vytvářím své tělo a ono zase vytváří mě

Tělo je stejně jedinečné jako duše. Kdyby bylo možné změnit je, změnila by se současně i celá bytost. Duše tělo individualizuje nebo spíš personalizuje, což není totéž. Obráceně můžeme říci, že způsob jakým s tělem zacházím, mě "zvěcňuje" anebo zosobňuje.

Tělo mi nebylo svěřeno již předem hotové. Naopak je na mně, abych je postupně utvářel. Tělo je řečí duše, ale duše zase postupně formuje tělo ke svému obrazu. Navzájem se rozvíjejí k novému obrazu.

"Mírné srdce je tělu k životu,
radostným srdcem zkrásní tvář."
(Př 14,30; 15,13)

Jak je mnohdy těžké žít v souladu s tělem! Jak je těžké přijmout je, zvláště v období dospívání, kdy v nás probíhají pronikavé změny. Je těžké žít s takovým tělem, protože zkrátka jen žít není vůbec lehké. Je těžké "stávat se" a být sám sebou!





Srdce mluví skrze tvář a ruce

Proč se do občanského průkazu nedává fotografie kolena nebo snad ramena? Proč se tam vlepují fotografie tváře a někdy i otisky prstů?
Ruce a tvář! Jsou to jediné části lidského těla, které nás prozrazují, kterými se dáváme a které o nás hodně vypovídají. Otvírají tajemné hloubky srdce! Ostatní části lidského těla toho mnoho nevyjevují. Vypovídají jen o druhové příslušnosti. Jsou anonymní a neosobní. Až na několik drobných konstitučních detailů jsou u všech lidí stejné.

Proto se přirozeně stydím za svou nahotu. Mám strach z toho, že mě lidé uvidí jinak než jak se dávám a odhaluji já. Že na mně bude spatřeno, co sám na sobě nevidím; něco jiného než to, co sám vystavuji a jak se sám sděluji. Mám strach z toho, že budu degradován až na jakousi věc, až k odcizení. Zvíře se nestydí za svou nahotu; nemá totiž duši.

V první knize Mojžíšově, Genesis, se dovídáme, jak Adam s Evou náhle zjistí, že jsou nazí. To je pro ně vzrušující zjištění! Nutně pohledem spočinou na ženské a mužské nahotě. Není to pro ně vlastně nic nového. Změnil se však pohled sám. Dříve byl plný rozjímavého klidu, nyní je zvědavý a chtivý. "Uviděli, že jsou nazí" znamená, že už nehleděli přímo jeden druhému do tváře. Jejich pohled ztratil průzračný jas a jejich těla nebyla již ve světle.

Slovo cudnost není ani tak nové, jako spíše pozapomenuté! Vyjadřuje instinktivní snahu chránit si nejhlubší nitro před násilnými zásahy zvenčí. V případě nebezpečí zvoní na poplach. Bezohledné vystavování nahoty je určitá forma agrese, protože její krása již nevyvolává jen nevinný obdiv a pokojné okouzlení, jak asi tomu bylo v ráji. Vzrušuje k žádostivosti, a posléze k pohlavnímu spojení. "Nahota souvisí intimně s láskou. Opravdová láska nahotou neplýtvá." Pokud má dojít ke spojení, je přirozené, aby se tak stalo v důvěrném soukromí.





Oděv tělo zušlechťuje

Proto také ve většině zemí člověk odedávna nosí šaty (jakmile skončil animální věk). Odívá se nejen z klimatických důvodů a z koketerie, ale předně na základě zvláštního instinktu, který zvířatům úplně chybí. Oblečení se stalo podstatnou součástí civilizační kultury všude tam, kde nedošlo k násilnému zásahu do lidské přirozenosti. Bezostyšný nudismus vede k živočišnosti. Je to návrat k primitivnímu stadiu. Ústup a úpadek.

Šaty vypovídají hodně o vkusu, o uměleckém cítění, zkrátka o celkové kultuře (báječně o tom svědčí Muzeum odívání v Paříži). Každá doba, stejně jako sociální prostředí, má své charakteristické oblečení. Odívání patří mezi nejkrásnější způsoby komunikace a projevů. V odívání jde o krásu. Je obdivuhodné, jak šaty dovedou zhodnotit přednosti lidského těla a přitom využívají i sexuální přitažlivosti. Podobně jako je leckdy působivější tlumené osvětlení, než když bije ostré světlo do očí.

"Člověk se nestydí za něco, co je mu cizí." Rdíš-li se za nahotu svého těla, pak jedině proto, že jsi to ty sám. Cudnost neruší, hledí-li jí lidé do tváře. Proto jsou tvář a ruce jediné části lidského těla, které šaty většinou nezakrývají. V křesťanství na rozdíl od hinduismu mají přednostní roli ruce a tvář.

Ruce: Gesta při křesťanské liturgii jsou zaměřena na držení paží a rukou. Postoje podle Hathajógy se soustřeďují na nohy, pánev a páteř. Buddha má ruce složené v klíně, zatímco Kristus na kříži má ruce široce rozpažené.

Věrně vystihneme zásadní rozdíl mezi křesťanským pojetím člověka a pojetím ve východních náboženstvích, jestliže srovnáme nadzemskou, bezvýraznou Buddhovu tvář s tváří Krista z Turinského plátna, která je bolestí změněná k nepoznání. Zatímco na jedné tváři všemožně zakrývané rány splývají v dokonalou masku, na druhé, zcela oddané tváři, se zračí smíření s prožitou bolestí. Na jedné straně naučená strnulost a necitlivost, na druhé smířená zranitelnost; na jedné vyrovnanost, na druhé ztýraná krása; mlčení obrácené do sebe, na druhé straně soustředění s otevřeností k bližnímu. Jeden hermeticky uzavírá své nitro před vnějším světem, druhý je naopak zpřístupňuje skrze prožité rány. Jsou to dva protilehlé světy. Proti sobě stojí přítomnost a nepřítomnost.




/.../
 

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Vzájemně se milovat znamená navzájem se přizpůsobit
• Manželství na zkoušku?