Islám není žádná jednotná veličina. Nemá žádnou jednotící instanci, a proto je dialog s islámem vždycky dialogem jen s určitými skupinami. Nikdo nemůže mluvit za islám jako za celek, nemají žádnou společně uspořádanou ortodoxii. Nehledě na vlastní rozdělení mezi sunity a šíity, existuje islám v různých variantách. Například vedle „vznešeného“ islámu, který ztělesňuje marocký král existuje také extremistický, teroristický islám, který však nesmíme ztotožňovat s celým islámem, čímž bychom mu každopádně křivdili.


Korán- zákon řídící politiku a společnost

Islám má celkově naprosto odlišnou strukturu soužití společnosti, politiky i náboženství. Diskutuje-li se dnes na Západě o možnosti islámských teologických fakult nebo o představě islámu jako korporaci veřejného práva, předpokládá se, že všechna náboženství jsou nějak podobně strukturována; že jsou všechna zabudována do nějakého demokratického systému s jeho právními řády a jeho svobodným prostorem, který tento právní řád poskytuje. To však odporuje samotné podstatě islámu. Vůbec nezná oddělení politické a náboženské oblasti.

Korán je ucelený náboženský zákon, který řídí celek politického a společenského života a dbá na to, aby celé uspořádání života bylo uspořádání islámské. „Šarka“ tak utváří společnost od začátku až do konce. Dokáže už sice využít dílčích svobod, které umožňuje naše svoboda, ale nemůže být jeho cílem.

Islám má jiné pojetí životního uspořádání, zahrnuje prostě všechno. Jeho životní uspořádání je jiné než naše. Existuje tu zcela zřetelné podřízení ženy muži, velmi pevně zabudované, a našim moderním představám o společnosti odporující řád trestního práva, celého života. Islám není konfese, která je zahrnuta do svobodného prostoru pluralistické společnosti. Představuje-li si to člověk tak, jak se to dnes mnohdy děje, je islám skloňován podle křesťanského vzoru a není viděn ve své svébytnosti. Proto je otázka dialogu s islámem přirozeně mnohem složitější než třeba vnitrocírkevní dialog.




Co může říci celosvětově posílený islám křesťanství?

Toto posílení islámu je fenomén s mnoha tvářemi. Jednak jsou tu ve hře finanční hlediska. Finanční moc, kterou získaly arabské země, jim umožňuje, aby všude stavěly velké mešity, zajistily přítomnost muslimských kulturních institutů a podobně. Ovšem to je přirozeně pouze jeden faktor. Druhým je posílená identita, nové sebevědomí.

V kulturní situaci 19. a začínajícího 20. století, tedy až do šedesátých let, byla převaha křesťanských zemí průmyslově, kulturně, politicky i vojensky tak velká, že islám byl skutečně druhořadý. Křesťanství, každopádně křesťanské civilizace, tak mohly představovat vítěznou moc světových dějin. Pak ovšem nastala velká morální krize západního světa, tedy křesťanského světa. Tváří v tvář hlubokým morálním rozporům Západu a jeho vnitřní bezradnosti - proti které se zároveň objevila nová hospodářská moc arabských zemí - znovu procitla islámská duše: „My jsme také někdo, naše identita je lepší, naše náboženství odolalo, vy už nemáte vůbec žádné.“

To je vlastně dnes pocit muslimského světa: Západní země už nedokážou hlásat morální poselství, mohou světu nabídnout pouze know-how; křesťanské náboženství odstoupilo, jako náboženství už vlastně neexistuje; křesťané nemají žádnou morálku ani víru, zůstaly jen jakési zbytky moderních osvícenských idejí; my však máme náboženství, které odolává.

Muslimové jsou dnes přesvědčeni, že islám se nakonec osvědčil jako životaschopnější náboženství a že má co říci světu, že jsou základní náboženskou silou budoucnosti. Dříve šaría a všechno s ní spojené už ustupovalo, teď nastoupila nová hrdost. A s ní přišel také nový rozmach, nová intenzita, chuť žít islám. To je velká síla, kterou islám má: My máme nepřerušené morální poselství od doby prorokovy, my řekneme světu, jak se má žít, křesťané to nedokážou. Tuto vnitřní sílu islámu, která fascinuje také akademické kruhy, je třeba vzít vážně...

Zpracováno podle knižního rozhovoru Petra Seewalda s Josephem kardinálem Ratzingerem "Křesťanství na přelomu tisíciletí", který byl vydán nakladatelstvím Portál