Modlitba může být prostým přebýváním v Boží blízkosti
V současné době se modlitba stává jakýmsi velkým uměním a čímsi nadpřirozeným. S takovým přístupem se bude zdát nesmírně složitá, obtížná – a přitom může být v podstatě něčím velice snadným. Prostým přebýváním v Boží blízkosti. Ptáte se mě, jak vypadá Boží blízkost? – Je taková, jako je v rodině blízkost mámy, táty nebo sourozenců; je velice podobná, i když to nemůžeme pozorovat na vlastní oči. Toto dobro máme za úkol objevit, což je možné díky podobnosti s blízkostí člověka, přestože to vždy bude vypadat jinak. Ale vždy bude tato blízkost dýchat láskou.
Mezi mnou a Bohem by neměly stát žádné texty
Četl jsem mnohá díla mistrů duchovního života. Četl jsem ty knihy a přemítal jsem: v kterém místě duchovní zralosti se teď asi zrovna já nacházím? Taková hloupost! Při četbě mnohých děl by jeden mohl nabýt dojmu, že modlitba musí být nesmírně složitá a že cesta k Pánu Bohu je nanejvýš riskantní. Svatý Jan psal o výstupu na horu Karmel a na obálce byla kresba příšerně strmého kopce… Ale proč? Cíl je přece tak jednoduchý. Být s Bohem.
Pokud chci jednoduše přebývat v Boží blízkosti, potom se ale musím ptát, je vůbec dobré, že odříkávám modlitbu, tedy nějaký konkrétní připravený text? – Určitě ano, ale pouhé odříkávání slov modlitby se může snadno stát prázdnou formalitou. Povinností. Někdy je i povinnost dobrá k tomu, aby člověka udržela alespoň v částečném napojení na Boha, ale pořád jde jenom o text. Text, který je mezi mnou a Bohem. Jenže mezi mnou a Bohem by neměly stát žádné texty. Měl by tam existovat pouze vztah jako mezi tátou a dítětem.
Mluvíme na Boha ve formulkách nebo je to náš táta?
Přemýšlím, co poradit, aby se tedy modlitba nestala formalitou. Přemýšlím, zda nejsem trochu neupřímný, když se postavím před Otce a začnu na něho mluvit ve formulích. Bůh nazval sám sebe Otcem a mě dítětem. Ani stopy po nějaké etiketě či konvencích, jen a jen živý rozhovor Otce se synem, synem pocházejícím od Otce. Je to ještě pevnější pouto než to, které v rozhovoru pojí pozemského potomka s vlastním tátou.
Modli se také bezprostředně
Existuje jedno velice moudré řecké slovo, které zní synkatabasis, což znamená se Pán Bůh snižuje. Dělal to vždy, už od chvíle, kdy stvořil člověka, ale mimořádným způsobem se snižuje právě dnes, protože si přeje, aby se k němu lidé modlili naprosto bezprostředně. Tím jsem si absolutně jist. Kromě všech formálních způsobů modlitby Bůh touží, aby se k němu každý člověk obracel přímo. Bezprostředně. Vlastními slovy. Budeme-li se snažit splnit mu toto přání, sami se přesvědčíme, že tím získáme velikou pomoc při překonávání nejrůznějších překážek na cestě k Bohu.
Bůh chce mluvit i s "obyčejnými" lidmi
Bůh se snižuje, aby se s námi mohl setkat. Lidé často přehlížejí tuto jeho touhu. Měli bychom připomínat, že Bůh je vždycky nablízku, skrytě, avšak v určitých situacích i naprosto zjevně. Jednou mi jeden mladý otec rodiny líčil svůj nelehký život, a tak jsem se ho zeptal: „A jak to všechno dokážeš vydržet?“ Odpověděl mi: „Otče, když mě moje holčička chytne rukama kolem krku, zapomenu dočista na všechno.“ Jejich finanční a zdravotní trable se sice neztratily, ale nejsou už tak strašné, protože Katie chytla tátu kolem krku. Je to nádherné. Bůh se snížil do gesta malého dítěte, které bere tátu kolem krku. Prostřednictvím dítěte mu dal zakusit pomíjivý, chvilkový pocit štěstí. Toto štěstí je sice na hony vzdálené od toho dokonalého, věčného, ale přece jen se mu trochu blíží…
