Katolická církev se od samého počátku vyslovovala pro vstup České republiky do Evropské unie v duchu myšlenek Jana Pavla II. On začal po pádu komunistického systému při všech vhodných příležitostech mluvit o nutnosti sjednocení Evropy. Nevychází však (jak to dělají politici) ze situace dnešní společnosti v ekonomii a v politice, z rozvoje vědy a techniky, ale má pro své myšlenky základní křesťanskou motivaci, a tou je závěť Ježíše Krista, jeho modlitba, „aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě...“ (Jan 17). Tato Ježíšova prosba odpovídá nitru a identitě člověka, který je stvořen pro vzájemnou otevřenost, sdílení, a tím i společenství. A to nejen na rovině individuální, ale i na rovině národů.
Dlouhá staletí zde byla katolická církev rozesetá po všech národech světa, ale přitom jednotná a univerzální. Má i svou bolestnou zkušenost s roztržením jednoty. V minulosti Evropy univerzalismus církve jistě ovlivnil i vytváření jakéhosi širokého volného politického společenství. Současný postup na tyto tehdejší snahy navazuje. Na začátku novověku toto velké evropské společenství nahradily jednotlivé národní státy. Tento vývoj měl dobrý vliv na posílení národního vědomí a individuality jednotlivých národních celků. Dnes se však společnost vrací ke snaze po jednotě, odpovídající více „znamení časů“. Také církev pro svou vlastní minulou zkušenost tyto snahy vítá a podporuje.
Co konkrétně přinese tato událost pro církev? Závazek v evropské ústavě k trvalému partnerskému dialogu s církvemi může být i pro naše poměry prospěšný. Legislativa EU neupravuje žádnou normou právní vztahy církví ke státu, protože konkrétní náboženské poměry v jednotlivých evropských zemích jsou velmi různorodé a takové zásahy by mohly být po civilně-právní stránce chápány jako nevhodné vstupování do vnitřních záležitostí církví. To, co očekáváme, je větší tlak na prohloubení a zdokonalení našeho práva i právní praxe v oblasti církevní i majetkové. To může být po dlouhé době totality, která dodnes zanechala i v našem právním systému značné negativní stopy, pro církve jen prospěšné.
Vstup do EU bude pro křesťany velkou výzvou, aby se podle svých historických duchovních zkušeností a ve spolupráci s celoevropskými církevními institucemi podíleli na nové evangelizaci Evropy.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku č. 18/2004
Dlouhá staletí zde byla katolická církev rozesetá po všech národech světa, ale přitom jednotná a univerzální. Má i svou bolestnou zkušenost s roztržením jednoty. V minulosti Evropy univerzalismus církve jistě ovlivnil i vytváření jakéhosi širokého volného politického společenství. Současný postup na tyto tehdejší snahy navazuje. Na začátku novověku toto velké evropské společenství nahradily jednotlivé národní státy. Tento vývoj měl dobrý vliv na posílení národního vědomí a individuality jednotlivých národních celků. Dnes se však společnost vrací ke snaze po jednotě, odpovídající více „znamení časů“. Také církev pro svou vlastní minulou zkušenost tyto snahy vítá a podporuje.
Co konkrétně přinese tato událost pro církev? Závazek v evropské ústavě k trvalému partnerskému dialogu s církvemi může být i pro naše poměry prospěšný. Legislativa EU neupravuje žádnou normou právní vztahy církví ke státu, protože konkrétní náboženské poměry v jednotlivých evropských zemích jsou velmi různorodé a takové zásahy by mohly být po civilně-právní stránce chápány jako nevhodné vstupování do vnitřních záležitostí církví. To, co očekáváme, je větší tlak na prohloubení a zdokonalení našeho práva i právní praxe v oblasti církevní i majetkové. To může být po dlouhé době totality, která dodnes zanechala i v našem právním systému značné negativní stopy, pro církve jen prospěšné.
Vstup do EU bude pro křesťany velkou výzvou, aby se podle svých historických duchovních zkušeností a ve spolupráci s celoevropskými církevními institucemi podíleli na nové evangelizaci Evropy.
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku č. 18/2004
