Víra v Ježíše Krista není protekce u Boha

Víra v Ježíše Krista neznamená, že nás během našeho života nepostihne nic špatného. Není to protekce u Boha, který nedopustí, aby na nás dolehla zkáza nebo bolest. Spíše to je vnitřní síla, která nám dovolí nezastavit se ve chvílích bolesti a zmaru.

I kdyby měl Ježíš pravdu, k čemu to učedníkům je, když byl zabit... 

Ježíšův příběh, tak jak ho popisuje Bible, v jednom místě dospěje do krize. Učedníci, které získal svým kázáním, které nadchnul tak, že dokázali obrátit svůj život vzhůru nohama a zcela se věnovali jen jemu, dostanou strach a rozutečou se. Děje se totiž něco, čemu nerozumějí. S čím tak úplně nepočítali. Ano, sice ani doteď nebylo následování Ježíše jednoduché. Nyní ale vidí, a mnozí z nich jen z dálky nebo to mají pouze z doslechu, jak se jejich Pán propadá do konfliktu, který mu zanedlouho přivodí smrt. I kdyby měl Ježíš pravdu, k čemu je jim jeho učení, když vidí jeho mrtvé tělo, právě snímané z kříže?

Dostojevskij má ve své knize Idiot jednu zajímavou pasáž. Ippolit se zastavuje a přemýšlí nad obrazem umístěným v domě u Rogožina. Jde o reprodukci známé malby Hanse Holbeina, kde není vidět nic jiného než Ježíšovo mrtvé tělo položené do hrobu. Tento obraz velmi zasáhl i do osobního života Dostojevského. Ježíšova mrtvola je totiž vykreslena velmi realisticky bez známek čehokoli posvátného. Autor se ptá, zda by ženy a učedníci, kteří takto zubožené tělo do hrobu ukládali, vůbec mohli věřit, že jejich Pán vstane z mrtvých. Pokud je smrt tak silná, že i jejich Pána takhle zničila, může někdo zničit ji? Jak je možné tváří v tvář naší křehkosti a síle smrti věřit, že by nás od smrti mohlo něco zachránit?

Strašlivé a nekončící ticho po smrti blízkého člověka

Dostojevského úvahu mám na mysli pokaždé, když někoho doprovázím při ztrátě blízkého nebo když něco podobného prožívám sám. Poprvé mě obraz vtáhl jako mladého kněze. Doprovázel jsem tehdy rodinu, a vlastně i celou školu, když jednu naši mladou studentku srazilo auto a ona zemřela. Tehdy na mě neodvratně dolehlo hrozné ticho, které prožívali rodiče a spolužáci. Ticho, které se nedá vysvětlit, na které se nedá nic říct.

Je to strašné ticho Bílé soboty, ve které mrtvý Ježíš leží v hrobě. V ten den se neděje nic. To prázdné nic, které se mi zdá nekonečné, neubíhající, neuchopitelné, nevyřknutelné, nepřekonatelné. Věřili snad učedníci, kteří jeho tělo pohřbili a zavalili kamenem, že vstane a toto „nic“ zase naplní svým „Něco“, nebo raději „Někdo“? Nic, které zakoušíme, či spíše do kterého jsme vrháni nebo uvrženi pokaždé, když jsme v něco věřili, když jsme něco nebo někoho měli rádi a teď je nám to vyrváno z rukou. Je možné v těchto okamžicích věřit, že je tu Někdo, kdo toto hrozné lidské „nic“ naplní?

Zdá se mi, že nás často přepadá touha, aby se to nestalo, abychom se probudili a zjistili, že to všechno byl jen špatný sen. Že je tu pořád ten někdo, kterého máme rádi, a že si ho teď budeme o to víc vážit, protože jsme zakusili, jaké to je ho nemít. V této prázdnotě smrti se ale stále znovu a znovu krutě přesvědčujeme o tom, že toto „nic“ je opravdu reálné a že naše ruce jsou beznadějně prázdné. Vracíme se zpátky, jako bychom chtěli zatřást mrtvolou a probudit ji. Prosím, probuď se, ať síla mé lásky překoná toto hrozné „nic“ smrti. Neděje se však nic. Anebo naopak. Děje se „nic“. „Nic“, které není pasivní, „nic“, které nás ničí. „Nic“, které vše, co se v nás hýbalo, vše, co žilo, co nás někam posunovalo, zpasivňuje, umrtvuje. Je v tomto stavu prostor pro víru? A když, tak v co? V koho?

Když šla Marie Magdalská v neděli ráno k Ježíšovu hrobu, musela cítit toto „nic“. Měla Ježíše ráda, věřila mu. Dokázal totiž naplnit její životní hledání, které často končilo v prázdnotě, dokázal naplnit její touhu po lásce a radosti. Mnohokrát během svého života prožívala nicotu. Než přišel on, touha po lásce v ní zůstávala nenaplněná. A když ji potom přijal, dobře rozuměla, co jí dává, protože to dlouho předtím hledala a toužila po tom. Tím horší je teď to, co Marie Magdalská prožívá po jeho smrti. Vedena láskou jde ke hrobu. Možná si přeje, aby se probudila a zahnala tento špatný sen. Žádné probuzení však nepřichází. Přichází ještě větší zmatek. Hrob je prázdný. „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ (Jan 20,13)

Myslím, že takovéto okamžiky prožívá každý člověk v nejrůznějších situacích, kdy se něco změní, něco nenávratně ztratíme. Rádi bychom se zase probudili, aby to bylo jako dříve. Vracíme se tedy k něčemu starému a mrtvému a svou skvělou péčí jako bychom se to snažili probudit k životu. Ale přes všechnu naši námahu nám zůstává jedno veliké „nic“. Máme zrak upřený na Ježíšovu mrtvolu, na to, co dříve tak dobře fungovalo, a neděje se nic.

Ježíš opravdu zemřel, to není vymazáno. Nevrátí se staré dobré časy.
Přišly ale nové dobré časy.

Marie u hrobu říká, že neví, kde je Ježíšovo mrtvé tělo. Věděla, jak to vše bylo předtím, když Ježíše znala. Teď ale neví. My také mnohdy nevíme. Dříve jsme něco prožívali, nyní je to jinak. A jsme nuceni hledat. Není ale právě toto hledání prvním krokem, abychom Ježíše mohli znovu nalézt?

„Pane, řekni mi, kam jsi ho položil?“ říká Marie Magdalská zahradníkovi, který se jí připlete do cesty. Marie stojí před ním, ale nepoznává, že je to Ježíš. Stále má pocit, že byl určitě někam odnesen a zbyl po něm prázdný hrob. Asi to jinak nejde, ale ve svém hledání je vedena představou toho minulého. To očekává, to hledá, to vyhlíží. Marně. Právě proto nedokáže Ježíšovu přítomnost rozpoznat. Myslím, že i nás toto nutně čeká. Že vlastně sami přesně nevíme, co hledáme. Nebo, lépe řečeno, my naopak máme jasnou představu, že víme přesně – a hledáme Ježíše tak, jak žil „předtím“, „v dřívějších dobách“. A hledáme to opravdu horlivě a snažíme se to zase probudit. A on přitom možná, že tak jako v případě Marie Magdalské, dávno stojí živý před námi.

„Marie!“ Zahradník ji osloví jménem, což je okamžik, kdy se vše zlomí. Marie uslyší své jméno, a to ji jasně uvede k poznání Ježíše. Její hrozné „nic“ se promění v neuvěřitelné „něco“, resp. „někdo“. Není to probuzení ze špatného snu. Ježíš opravdu zemřel, to není vymazáno. A hrob je opravdu prázdný. Nevrátí se staré dobré časy. Přišly totiž nové dobré časy. Marie už se samozřejmě nedívá na prázdný hrob. Dívá se na Krista. Opět vidí jeho přítomnost. Znovu pocítit, že nás Ježíš oslovuje. Jménem, osobně. Tak jako dříve, ale zároveň úplně nově. Jeho oslovení navazuje na naše dřívější zkušenosti s ním. Oslovil Marii stejně jako před smrtí. Přesto ale úplně jinak. Nově. Je to vzkříšený Ježíš. Ne Ježíš, kterého probudila třesením jeho mrtvého těla, ne Ježíš, který probudil ji ze špatného snu. Zmrtvýchvstání není prouzení se. Je to průchod dál. A Marii naplní radost.

Víra nás stále znovu a znovu provádí těžkými okamžiky

Víra nás stále znovu a znovu provádí těmito okamžiky. Večerem Velkého pátku, kdy Ježíš zemřel a kdy se nám vše vymyká z rukou a ony zůstávají prázdné. Okamžiky, kdy naše lidské „nic“ na nás strašně doléhá a úplně nás paralyzuje. Okamžiky, kdy se snažíme probudit ze špatného snu, kdy se snažíme znovu přivést k životu to, co nám dříve dávalo radost. Okamžiky, kdy se znovu a znovu přesvědčujeme o tom, že to nejde. Víra nás ale také vede k momentu, kdy opět uslyšíme své jméno, vyslovené tak, že už nemůžeme pochybovat. Ale i tehdy to nebudeme mít plně ve svých rukou, i tehdy to bude v našem srdci jako radost, kterou jsme obdarováni, ale nemůžeme jí manipulovat.

Myslím tedy, že víra v Ježíše Krista jako zachránce neznamená, že nás během našeho života nepostihne nic špatného. Není to kouzlo nebo nějaký trik, který nám pomůže vyhnout se všemu, co by mohlo náš život ničit. Není to protekce u Boha, který nedopustí, aby na nás dolehla zkáza nebo bolest. Spíše to je vnitřní síla, která nám dovolí nezastavit se v tichu Bílé soboty, v lidské nicotě. Je to naše velmi křehké „snad“, které nám dá odvahu udělat další krok, i když o jeho smyslu velmi pochybujeme.

Víra je síla, která nás drží
i v těch nejtemnějších úsecích naší cesty,
abychom to ještě přece jen zkusili
a posunuli se dál,
kde už snad začne vycházet
světlo nedělního rána.