Bylo to první rok v klášteře v Sept-Fons. Trpěl jsem jako kůň. Stýskalo se mi, moje fránina byla ještě dost nepoužitelná, a tak jsem nikomu a ničemu nerozuměl, nic z toho, co jsem zoufale očekával, se nedělo, tedy žádná extáze ani kontemplace, usínal jsem po půlnoci a po třetí hodině vstával, prostě děs běs. Fakt to byly zoufalé první měsíce. Novicmistr mi pomáhal, jak mohl. Snažil se mi vysvětlit, že prožívám pocit určitého bytostného ohrožení a z toho úzkost, protože takřka všechny dosavadní životní taktiky a strategie, které jsem si za čtyřicet let nashromáždil, si mohu strčit za klobouk. Ve svých čtyřiceti jsem totiž měl dokonale zmapovaný svůj život co do jeho organizace, způsobů relaxace i případných krizových opatření. Věděl jsem prostě ke komu zajít, když je mi nanic, měl jsem svá místa, na kterých jsem dobíjel baterky, uměl jsem si ke své potřebě různě přeorganizovat úkoly a program, a najednou – nic z toho. Člověka sevřel řád a bez ohledu na to, jak se cítí, zazvoní se, všeho necháš a jdeš, kam ti určí. Od rána do večera. Můžeš si všelijak říkat, že jsi tam svobodně, že to chceš, psychice to dá pořádně zabrat.
Pamatuji se, že jednoho podobně zoufale prožitého dne jsem dolezl do kostela, sesul jsem se na kolena, upřel zničeně oči na svatostánek, a aniž by tomu šlo zabránit, z úst mi vyšlo: „Není ti to už blbý?“ Záhy jsem se omluvil…
Dominující formou mé osobní a intenzivní modlitby ve zmíněné epoše bylo úpění až kňučení. Fakt. Několikrát jsem si vzpomněl na Václava Havla, který vyprávěl, že má talent zabloudit v lese a vždycky, když se tak stalo, zoufale volal: „Olgóóó!“ Já ve své ztracenosti úpěl: „Kde jsííí?!“ To jsem vyvzdychával, a když jsem byl sám, tak vykřikoval takřka nepřetržitě. Jednou jsem v polích vykopával pařez po nějakém starém stromu. Jak jsem měl ve zvyku, zase jsem ukecával nebesa: „Kde jsi…“, a najednou poslouchám, co to říkám. Slyším sám sebe, jak povídám: „Kde nejsi“, a zas: „Kde nejsi?“. To bylo tak zvláštní, a byl jsem z toho fakt dost vyjevenej. Od té chvíle mi bylo hloupé vracet se k tomu ohranému „kde jsi“.
Ne že by od toho podvečera úzkost zcela vyklidila pole, ale něco příznivého proběhlo, jakýsi pocit určitého sdělení, že se o mně ví.
A já kupodivu pochopil, že to mám na doživotí.
Kde nejsi…?
