Za svůj život jsem poznal jen jediného člověka, který tvrdil, že viděl ducha. Byla to žena, která nevěřila v nesmrtelnost duše před tímto viděním a nevěří v ni ani po něm. Domnívá se, že šlo o halucinaci. Jinými slovy, vidět neznamená věřit. To je to první, chceme-li mluvit o zázracích.
Smysly a zkušenost mohou klamat
Ať už jsou naše zkušenosti jakékoli, nebudeme je považovat za zázračné, pokud zastáváme filosofii, která nadpřirozené úkazy předem vylučuje. Jakákoli událost prohlašovaná za zázrak je nakonec zkušenost vnímaná smysly; a smysly nejsou neomylné. Vždycky můžeme říci, že jsme se stali oběťmi iluze; a pokud nevěříme v nadpřirozený svět, řekneme to pokaždé. A tak ať už zázraky doopravdy ustaly, nebo ne, rozhodně to vypadá, že v západní Evropě přestaly, jakmile se v ní rozšířilo materialistické přesvědčení. Nedejme se zmást: i kdyby nastal konec světa doslova tak, jak je popsán v Bibli, i kdyby moderní materialista viděl na vlastní oči svinutá nebesa, stále by považoval svou zkušenost za iluzi a hledal by její vysvětlení v psychoanalýze nebo v patologii mozku. Zkušenost sama nic nedokazuje. Jestliže člověk pochybuje, zda spí, či bdí, žádný experiment nerozptýlí jeho pochybnosti, neboť každý experiment může být sám součástí snu. Zkušenost dokazuje to či ono, nebo také nic, a to v souladu s předem učiněnými úsudky, které do ní vnášíme.
Skutečnost, že výklad zkušenosti závisí na našich předem učiněných úsudcích, se často uvádí jako argument proti zázrakům. Říká se, že naši předkové, kteří nadpřirozeno pokládali za samozřejmé a dychtili po divech, rozpoznávali zázraky v událostech, na nichž ve skutečnosti nic zázračného nebylo. A v jistém smyslu to připouštím. Jinak řečeno, myslím si, že právě tak jako by nám naše předem učiněné úsudky zabránily povšimnout si zázraků, kdyby se opravdu staly, mohly jejich předem učiněné úsudky vést k tomu, že si představovali zázraky i tam, kde k nim nedošlo. Stejným způsobem se muž zaslepený láskou bude domnívat, že mu je manželka věrná, i když není, zatímco podezíravý muž ji bude obviňovat z nevěry, třebaže mu věrná je: otázku její skutečné věrnosti je třeba řešit, pokud vůbec, na jiných základech.
Dřív viděli zázraky všude,
protože neznali přírodní zákony…opravdu?
O našich předcích se však často říká něco, co říkat nesmíme. Nemůžeme tvrdit: „Věřili v zázraky proto, že neznali přírodní zákony." To je nesmysl. Když svatý Josef zjistil, že jeho nevěsta je těhotná, „měl v úmyslu ji propustit". Na to znal biologii dost dobře. Jinak by nepovažoval její těhotenství za důkaz nevěry. Když přijal „křesťanský" výklad, považoval je za zázrak právě proto, že znal přírodní zákony dostatečně dobře, aby pochopil, že zde byla jejich platnost pozastavena. Když učedníci viděli Krista chodit po vodě, zděsili se; nebyli by zděšeni, kdyby neznali přírodní zákony a nevěděli, že jde o výjimku. Pokud by člověk neměl žádné ponětí o běžném řádu v přírodě, pak by si samozřejmě nevšiml odchylek od tohoto řádu; právě tak jako si špatný žák, který v básni nepochopil normální metrum verše, nevšimne, kde se od něho básník odchýlil. Nic není zázračné, není-li to abnormální, a nic není abnormální, pokud jsme nepochopili normu. Naprostá neznalost přírodních zákonů by znemožnila vnímání zázračného stejně spolehlivě jako naprostá nevíra v nadpřirozené - možná ještě více. Neboť zatímco materialista by přinejmenším musel hledat pro zázraky vysvětlení, člověk zcela neznalý přírody by si jich prostě nevšiml.
Kdyby se nějaký zázrak stal,
všimli bychom si vůbec?
Zkušenost zázraku ve skutečnosti vyžaduje dvě podmínky. Nejprve musíme věřit v normální spolehlivost přírody, tedy uznat, že údaje poskytované našimi smysly se vždy znovu objevují ve stejných vzorcích. Za druhé musíme věřit v nějakou skutečnost, která přírodu přesahuje. Teprve když věříme obojímu (a ne dřív), můžeme s otevřenou myslí přistupovat k různým zprávám o tom, že tato nadpřirozená nebo mimopřirozená realita někdy vtrhla do smyslového obsahu tohoto prostoru a času, tvořícího náš „přirozený" svět, a tento obsah narušila. Víru v takovou nadpřirozenou skutečnost nemůže zkušenost ani potvrdit, ani vyvrátit.
Argumenty pro její existenci jsou metafyzické a z mého hlediska nezvratné. Spočívají na skutečnosti, že už jen k tomu, abychom mohli myslet a jednat v přirozeném světě, musíme předpokládat něco, co jej přesahuje, a dokonce předpokládat, že částečně k tomuto „něčemu" patříme. Máme-li přemýšlet, pak musíme svému vlastnímu uvažování přikládat platnost, která však není věrohodná, pokud je myšlení pouhou funkcí našeho mozku a naše mozky vedlejším produktem iracionálních fyzikálních procesů. Máme-li jednat, a to na vyšší než jen pudové úrovni, musíme přikládat podobnou platnost svým úsudkům o dobrém a zlém. V obou případech získáme stejně znepokojivý výsledek. Samotného pojmu přirozenosti jsme automaticky dosáhli tím, že jsme si přisvojili jistý druh nad-přirozené podstaty.
Myši takové věci prostě nedělají!
Jestliže čestně přijmeme tuto pozici a pak se obrátíme k důkazům, zjistíme, že vyprávění o nadpřirozeném nacházíme na každém kroku. Dějiny jsou jich plné - často ve stejných dokumentech, které přijímáme všude tam, kde se o zázracích nemluví. Nezřídka o nich podávají zprávy uznávaní misionáři. Celá římská církev potvrzuje jejich pokračující výskyt. Téměř každý z našich známých může v důvěrném rozhovoru uvést alespoň jednu příhodu ze svého života, kterou by označil jako „záhadnou" nebo „zvláštní". Nepochybně, většina příběhů o zázracích je nespolehlivá; ale jak každý ví z četby novin, stejně je tomu se zprávami o jakékoli události. Každý příběh je třeba brát podle jeho skutkové podstaty; nesmíme předem vyloučit nadpřirozené vysvětlení jako nemožné.
Jestliže Starý zákon vypráví, že Sancheríbovu invazi zastavili andělé, zatímco Herodotos tvrdí, že ji ukončilo množství myší, které přišly a sežraly tětivy všech luků v jeho armádě, myslící člověk bude na straně andělů. Nebudete-li celou věc hned od počátku považovat za předem prokázanou, není nic vnitřně nepravděpodobného na existenci andělů ani na akci, která je jim připisována. Ale myši takové věci prostě nedělají.
