Jedni moji známí manželé Barbara a Terry strávili většinu života na misiích v Zambii a na důchod se vrátili zpět do Anglie. Občas jsem se u nich stavil na čaj a pokaždé jsem žasl nad neuvěřitelnými historkami z jejich života. Měli jich opravdu hodně… Vždycky jsem u nich nabral novou inspiraci a motivaci k víře.
Pak jsem se jednoho dne dozvěděl, že Barbaře lékaři zjistili rakovinu. Nemoc se velmi rychle šířila a Barbaru brzy přestěhovali do hospice. Několik týdnů jsem se u nich neobjevil, až mě jednu neděli v kostele její manžel Terry popadl za rukáv a řekl vyčítavě: „Proč ses u nás v poslední době neukázal?“ Pravda byla, že jsem z nich byl nervózní. Nevěděl jsem, o čem bych s Barbarou mluvil, když vlastně umírala.
V následujících několika týdnech mě Terry, kdykoli jsme se někde potkali, dobromyslně přesvědčoval, abych se k němu a k jeho umírající ženě stavil. A já vždy odpověděl, že doufám, že mi to konečně vyjde. Ale samozřejmě, že nevyšlo. Nakonec mi to Terry řekl na rovinu. Chytil mě za ramena a podíval se mi do očí. „Pete,“ řekl důrazně, „nemáš ty strach vidět Barbaru umírat?“ Snažil jsem se zapírat, ale Terry mě znal až příliš dobře. Terry dál pokračoval: „Pete, v životě jsme vyvázli z mnoha těžkostí, ale nyní jsme v modlitbě pochopili, že Bůh tentokrát Barbaru z té nemoci nezachrání.“
Upřeně jsem hleděl na špičky svých bot a řekl jsem: „To je mi líto, Terry. Máš pravdu. Nevěděl jsem, co říct.“
„To chápu,“ odpověděl Terry laskavě, jako bych já byl ten, kdo potřebuje utěšit. „Pete, tolikrát za náš společný život s Barbarou jsme potřebovali víru. Víru, že vyvázneme z nebezpečí, že budeme uzdraveni. Víru, že vyjdeme s penězi, i když doma nebylo žádné jídlo nebo i když jsme o všechno přišli. Víru, že nás Bůh povede. Ale tentokrát nás Bůh požádal,
abychom Mu důvěřovali jiným způsobem:
ne věřit v uzdravení,
ale věřit tváří v tvář smrti.
Teď je jejím úkolem zemřít dobře, věrně a v pokoji, důvěřovat Bohu a milovat Ho v nejděsivějších dnech svého života. A proto je ráda, když si vy, mladí (Terry do mě dloubl), najdete čas a stavíte se za ní na kus řeči.“
O několik dní později jsem sebral odvahu a vydal se do hospice. Barbara vypadala bledě a staře. Mluvili jsme o spoustě věcí, ale po několika minutách mi Barbara úplně na rovinu řekla, že umírá. Samozřejmě nám to bylo oběma jasné. Ale takové věci se málokdy říkají nahlas, takže když to Barbara vyslovila, byla to celkem úleva. Pak mi tichým hlasem svěřila tajemství: Před několika dny zřetelně slyšela, jak v dálce někdo troubí na trumpetu. „Volali mě domů,“ zašeptala. „Domů, k Ježíši!“
Když řekla „Ježíš“, bezděky se usmála. Chvíli jsme se modlili a pak jsme se rozloučili. Díky Terrymu to rozloučení bylo pokojné. Když jsem odcházel, měl jsem pocit, že mi bylo něco svěřeno. Brzy na to Barbara zemřela. Chci, abyste věděli, že zemřela naplněná vírou v Ježíše a že šla za zvukem trumpet, který ji volal domů. Nevím, jak se jí to povedlo, ale Barbaře se podařilo využít i svou smrt k Boží slávě. Když na to myslím, nemůžu se ubránit úsměvu.
Můžeme věřit, že budeme žít,
ale taky můžeme věřit tváří v tvář smrti.
Můžeme věřit v Boží zázraky,
ale taky můžeme věřit i uprostřed bolesti.
Můžeme věřit v Boží vůli, když se shoduje s tou naší,
ale taky můžeme Bohu důvěřovat, ačkoli zrovna Jeho vůle
nemá s tou naší vůbec nic společného.
