Jeden estébák mi povídá: „Jste zatčen, nedělejte žádné hlouposti.“ Když se za mnou zavřely vrata věznice, tak hned povel: „Svlíct a tady pod sprchu!“ Voda byla ledová, bylo 21. ledna! Pak mi dali lehoučké tričko a strčili mě do cely, kde místo záchodu byla jen díra do země. Jak jsem tak stál nad tím tureckým záchodem, tak si říkám: „Tak, Venco, a konec idyly!“

„Ty svině,
ty budeš chcát a srát volej!“

Hned první noc mě vytáhli k výslechu. V místnosti seděli čtyři chlapi a každý měl jinou metodu. První dva na mě mluvili jakoby přátelsky. Třetí mi povídá: „Ty vole, my tě tady taky můžeme nechat ztvrdnout nebo poslat domů v pytli. Ty budeš mluvit!“ A čtvrtý, to si přesně pamatuju, měl navlečené glazé rukavičky a seděl těsně vedle mě a nejednou vyskočil, chytil mě pod krkem a zařval: „Ty svině farářská, ty budeš chcát a srát volej, jestli nepromluvíš!“ Strčil do mě, já spadnul na zem a on do mě začal kopat. Od té doby mám některé zuby falešné …

V noci mě pak budili, polévali mě vodou a musel jsem pochodovat. „My máme dost času, necháme tě změknout a ty promluvíš,“ říkal vyšetřovatel. Ještě mi říkal: „Ty máš Kristova léta, ty dobytku, ale jsi blbej jak necky. My máme o tobě tolik věcí, že budeš viset.“ Po několika měsících mi pak nabídli spolupráci. A já si říkal: „Mám jedinou volbu: zrada, nebo smrt …“

Prožíval jsem hněv
a zklamání z Boha …

Po měsících týrání v komunistické vyšetřovací vazbě mi v hlavě běžela dvě slova: smrt a provaz. To byla hlavní témata rozhovorů s vyšetřovatelem. Jednou se na mě tak vyšetřovatel podíval a povídá: „Jsme my to ale svině, co?“ Já jsem byl na dně, tak říkám: „To opravdu jste.“ A hned jsem letěl… Cítil jsem se jako ruina, která se v sobě snaží zmobilizovat poslední zbytky síly a víry. Nevěděl jsem, jestli obstojím. Nezbylo mi nic jiného než znovu a znovu bědovat před Bohem. Byl to výkřik člověka, ze kterého odchází život, který ztrácí zdraví, životní elán, důstojnost a schopnost milovat. Cítil jsem hněv a zklamání z Boha, protože jsem si myslel, že mě opouští. Bylo to nesnesitelné a nevěděl jsem, jak dlouho to potrvá. Zároveň jsem ale věděl, že můj život je Božím darem, a zoufale jsem ho prosil, aby mě neopouštěl: „Jsi tu někde se mnou? Mohu se na tebe spolehnout? Už nemůžu, dej mi sílu Bože!“ To jsem pořád opakoval.

Ze začátku to byl jen vyčítavý nářek k Bohu. Postupně mi ale začalo docházet, že Bůh chce, abych se mu totálně svěřil a předal mu režii svého života. Začal jsem se modlit: „Pane, odevzdávám ti celou svou svobodu. Vezmi do svých rukou můj život a udělej, co chceš. Jen mi dej sílu.“ Tohle byl vrchol mého života v base. Najednou jsem ti začal pociťovat uvolnění a začal věci prožívat jinak.

Vždy se opírat
o Boha

Mnoho lidí zná tu fresku v Sixtinské kapli. Bůh tam natahuje ruku a Adam tu svou natahuje k němu… To je víra! Líp to nejde vyjádřit. Bůh mně dává možnost a já to beru. Člověk – a já to znám z doby, kdy mi hrozil provaz – se musí vyšponovat a furt se opírat o Boha. Když se o něj opřeš, přestaneš se obírat sám sebou a svojí nedostatečností. Pak s ním můžeš konzultovat všechno, i všední, každodenní věci.

V base jsem nejvíc cítil,
že Bůh je se mnou…

V base jsem prostě nejvíc cítil, že Bůh je se mnou teď a tady
a že se mnou vždycky bude. Opakoval jsem:

„Hele, Pane Bože, teď jsem v tomhle srabu.
Doléhá to na mě.
Prosím tě, vem to do svejch rukou a řeš to za mě.
Jen mi dej sílu, abych ti pomohl.“

On to do svých rukou vezme. Nám stačí říct:

„Ano, já s tebou chci spolupracovat.“

Není třeba plýtvat slovy.
Právě když jsi bojácný a sklíčený,
tak můžeš pocítit jistotu Boží přítomnosti.
Tato jistota ti změní pohled na svět.

 

Zpracováno podle knihy „Čím to je, že jste tak klidný?
Václav Dvořák v rozhovoru s Janem Mazancem“,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z knihy naleznete zde.
Tato kniha se umístila na 2. místě
v anketě KT Dobrá kniha roku 2008

 

Václav Dvořák (1921 - 2008) byl jedním z kněží, jejichž víra byla tvrdě zkoušena v komunistickém vězení. Byl klíčovou postavou celé jedné větve české podzemní církve. Ačkoli ho život naučil vyjadřovat se i neuhlazenými slovy, zachoval si vždy svou tvář. V mládí byl formován skautingem.