Jednoho dne jsem pozoroval tlumené světlo soumraku…
V mládí, kdy jsem vnímal, že je po celém světě tolik rozkolů, jsem si kladl otázku: Proč je mezi lidmi, i mezi křesťany, tolik sporů, tolik posuzování? Jednoho dne, přesně si na něj pamatuji, jsem v soumraku pozdního letního večera pozoroval tlumené světlo, když na krajinu padal stín. Tehdy jsem si řekl:
Začni u sebe,
rozhodni se, že nebudeš vynášet přísné soudy,
snaž se spíš pochopit druhé než být pochopen,
a nalezneš radost.
Bylo mi asi šestnáct let. Toho dne jsem doufal, že toto mé rozhodnutí bude platit jednou provždy.
Pramen radosti pro každého z nás…
Evangelium obsahuje slova, která vyrážejí dech: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.“ Milovat a odpouštět – v tom je pramen radosti.
Odpouštíme-li, začne se náš život měnit. Přísnost ustoupí a nahradí ji nekonečná dobrota. Kdo touží žít odpuštění, snaží se víc naslouchat než přesvědčovat, víc chápat než se prosazovat a posuzovat.
Dobrota není naivní
Dobrota srdce není zdaleka naivní.
Filosof Paul Ricoeur řekl:
„Dobrota sahá hlouběji než nejhlubší zlo.
Ať je zlo seberadikálnější,
není tak hluboké jako dobrota.“
Činí nás vnímavými k těm nejpotřebnějším. Dobrota srdce nám pomáhá, abychom výrazem obličeje či tónem hlasu vyjádřili, že každý člověk má právo být milován. Ano, Bůh nám dává jít životem s jiskřičkou dobroty v hloubi duše, a tato jiskřička jen čeká, až se z ní stane plamen.
Svědkem radosti a dobroty srdce byla pro mě má maminka. Již od dětství se učila vlídnosti ke každému člověku: v její rodině nepadala slova, která druhého hanobí tím, že ho zesměšní nebo příliš přísně soudí.
