Jednou navštívil matku Makrínu věhlasný psychoterapeut. Vyprávěl jí, že je odborníkem na úzkost a má mnoho pacientů trpících touto nepříjemnou nemocí, kterou lze podle něj léčit jen obtížně. Chce mluvit s matkou, protože doufá, že její dlouholetá zkušenost s lidmi by mu mohla být v jeho práci užitečná.
„Milý doktore,“ řekla matka Makrína, „kdybych znala lék na úzkost, nejdřív bych z ní vyléčila samu sebe.“
Tato odpověď ho poněkud zarazila.
„Chcete říci, že úzkostí sama trpíte?“ zeptal se. „Nikdy bych to nepovažoval za pravděpodobné, soudě podle toho všeho, co jsem o vás slyšel!“
„Nevím, co jste slyšel, ale zdá se mi, že úzkost je od lidského údělu neoddělitelná,“ odpověděla. „Jsme smrtelné bytosti, ocitající se často v situacích, které nelze ovládat, ohrožované pohromami a naplněné hrůzou ze smrti. Nedokážeme zapomenout, co se nám stalo včera, ani poznat, co se nám může přihodit zítra. Lidská bytost zbavená úzkosti je opravdu vzácná.“
„Ale matko, jste křesťanka. Copak Kristus svým učedníkům neuložil, aby neměli strach ani si nedělali starosti o zítřek, ale aby ve všech věcech důvěřovali v Boží prozřetelnost?“
„Ano. Ale Ježíš neřekl, že je to snadné, nebo že je dokonce možné toho v tomto životě dosáhnout. Kristova výzva vůči nám není, myslím, příkaz nikdy necítit úzkost, ale spíš pokyn, jak s ní zacházet, když se tak cítíme.“
„A jak s ní zacházíte?“
„Tím, že si vzpomenu na Boha,“ odpověděla matka Makrína. „Úzkost můžeme vidět jako výzvu hledat – znovu a znovu – Boží přítomnost, jediné místo, kde se můžeme doopravdy zbavit všeho strachu.“
„Co ale řeknete těm, kdo nevěří v Boha?“ zeptal se jí lékař.
„Nic moc,“ odpověděla. „To už je, zdá se mi, tvoje práce.“
