Neplýtvejme příliš slovy o utrpení.
Nevíme totiž co to utrpení je.
Když jsem je doopravdy poznal já,
dokázal jsem jenom plakat.
(Podle kardinála Pierre Veuillota)
Ačkoliv se utrpení zdá být nesdělitelné a nedefinovatelné, přece by snad mělo být více probíráno, zvažováno a chápáno jako téma, k němuž se kladou otázky a hledají odpovědi (Jan Pavel II.). Uvažování o utrpení v době, kdy jsme zdraví a "šťastní", má svůj význam. Můžeme tak utrpení pojmout do celku svého života. V dobách krize je totiž pro nás nosné to, co jsme si v životě již osvojili.
UTRPENÍ NENÍ BOŽÍM ZÁMĚREM
Lze tvrdit, že člověk trpí, když zakouší cokoli zlého. Podle jazyka Bible - Starého zákona bolest a zlo znamenají totéž. Z toho důvodu je všechno, čím člověk trpí, označováno jako "zlo". Není tedy nic divného na tom, že nás samo utrpení přivádí k otázce po původu zla: co je zlo?
Křesťanství vyznává dobro jako podstatu všeho, co existuje. Hlásá dobrotu Boha Stvořitele a dobro stvoření. Zlo je oproti tomu nedostatkem či znetvořením dobra. Lze říci, že člověk trpí proto, že nesdílí dobro, od něhož je vzdálen, o které se připravil, když se odvrátil od Boha. Bůh je dobrý. Nikdy si nemůže přát, aby člověk trpěl. A to ani v tomto životě, ani po smrti ...
BOŽÍ ODPOVĚĎ NA UTRPENÍ
Každá lidská odpověď na utrpení je a bude jen částečná. Lidské utrpení je příliš velké a naše pokusy o odpověď jsou jen chatrné. Jenom Bůh sám může dát odpověď. A svou odpověď již dal. Boží odpovědí na naši otázku o utrpení je velikonoční událost: Ježíš žije, vstal z mrtvých. Potupná smrt na kříži nebyla posledním slovem. Následuje vzkříšení ! Existuje nový začátek. Existuje skrze utrpení, smrt a zoufalství a směřuje k novému stvoření (Řím 4,17). Smíme tedy plni důvěry očekávat i naše vzkříšení, nová nebesa a novou zemi. Tam Bůh "setře každou slzu z očí: nebude už smrti ani zármutku, nářku ani bolesti, protože starý svět už pominul" (Zj 21,4).
NADĚJE V UTRPENÍ
Naše naděje v utrpení vychází z důvěry v Boha, který dokáže vytěžit dobro i ze zla, z lidských slabostí. Lidské utrpení dosáhlo v Kristových mukách svého vrcholu. Zároveň však vstoupilo do nové dimenze, protože je spojeno s láskou. S láskou Boží, která ve své všemohoucnosti plodí dobro dokonce i ze zla. Z největšího zla, které kdy bylo spácháno, z odmítnutí a zabití Božího Syna, což bylo způsobeno hříchem všech lidí, vytěžil Bůh největší dobro: oslavu Krista a naše vykoupení.
Ani mými nezdary, utrpením a ztrátami není zrušen dobrý Boží plán se mnou. Bůh skrze utrpení dává i růst. Na poušti dává rašit novému životu.
JAK BÝT S TRPÍCÍMI
"Neste břemena jedni druhých" (Gal 6,2)
Trpící člověk potřebuje především člověka. Člověka naslouchajícího a chápajícího, ne vševěda, všeuměla nebo skvělého humoristu. Nepotřebuje zpravidla, aby mu jeho situaci někdo umně vysvětlil. Potřebuje ale, aby nebyl ve své situaci zcela sám. Aby ho někdo chápal, aby mu někdo dělal společníka v jeho otázkách, aby mu někdo zajišťoval spojení se světem. A aby ho, je-li otevřen víře, druzí ve víře posilovali. Často tedy nezbývá nic jiného, než se navzájem mlčky držet za ruce a takto vytrvat. Jindy zase je zapotřebí našich slz. A jindy je třeba nazatěžovat druhé nesplnitelným očekáváním, nesoudit a neposuzovat, nýbrž naslouchat, pokoušet se porozumět a především mít čas... Poté může nastoupit zcela konkrétní praktická pomoc.
Ježíš praví: "Cokoli jste (ne)udělali pro jednoho z těch nejposlednějších, pro mne jste (ne)udělali" (srv. Mt 25,40).
Utrpení samo o sobě smysl nemá,
ale to, jak s ním zacházíme, ano.
(Viktor Frankl - logoterapie)
