Známý františkán Benedict Groeschel měl jednu fotografii, kterou si pečlivě střežil. Na té fotografii je mu sedmnáct let a sedí na lavičce v parku se svým otcem. Vypadá mírumilovně, usebraně a zranitelně. Ale při pohledu zpět na svůj život Benedict říká: „Jak jenom mohl tenhle kluk přežít všechny ty roky?“
A hned odpovídá: Protože jsem objevil malý přístav ukrytý ve své duši – přístav, který jsem nevybudoval, útočiště chráněné před poryvy života. Uprostřed bouří jsem toto posvátné místo někdy nedokázal nalézt, ale věděl jsem, že tam přesto je. Protože Bůh je Bohem pokoje, zbudoval v nitru každého z nás tento vnitřní přístav. Je to úkryt, který nám umožní přežít, když jsou časy zlé. Je to místo, kde můžeme zahlédnout paprsek přízně a milosti. Snažíme-li se za všech okolností držet Boha, on nám umožní najít toto vzácné místo pokoje. Vztáhne k nám svou ruku.
Ve své vlastní duši nalezl Benedict Groeschel pokoj, sílu a radost,
které charakterizují domov darovaný Bohem.
Když k tobě Bůh vztáhne ruku,
jsi ochoten vstoupit a posadit se u něj?
Sedět u Ježíšových nohou
a zakoušet Otcovu přítomnost
je totiž celoživotní potěšení.
Bůh nabízí víc…
