Možná vás překvapí názor, že vrozenou touhu po Bohu má každý člověk – ať „věřící“, či „nevěřící“. Pokusím se ukázat, jak se takové touhy projevují ve všedním životě. Jak vypadají? Jak je pociťujeme? Jak si můžeme svoji touhu po Bohu uvědomit? Nabízím několik nejběžnějších způsobů, kterými se naše touhy projevují.
Neúplnost - stále nám v životě něco chybí
Mnozí z nás zažili, že i když jsme dosáhli určitého úspěchu a štěstí, stále nám v životě něco chybí. V sedmdesátých letech minulého století Peggy Lee zpívala: „Je to vše, co existuje?“ (Is That All There is?) A v osmdesátých letech U2: „Ještě pořád jsem nenašel, co hledám“ (I Still Haven´t Found What I´m Looking For). Všichni vnímáme onen nepokoj a hlodá v nás pochybnost, že podstatou života je něco víc než jen přežívat ze dne na den.
Pocity neúplnosti můžou odrážet nespokojenost s naším všedním životem a poukazovat na něco, co je třeba napravit. Když jsme se zasekli v mizerném zaměstnání, v neperspektivním vztahu či v nezdravé rodinné situaci, možná nastal pravý čas přemýšlet nad vážně míněnou změnou. Nespokojenost nemusíme jen stoicky snášet: může nás vést k rozhodnutí, ke změně a k plnějšímu životu.
Jenže bez ohledu na to, jak šťastně žijeme, část toho nepokoje nikdy nezmizí; odráží totiž naši touhu po Bohu. Jak napsal svatý Augustin patnáct set let před Peggy Lee i Bonem: „Nepokojné je naše srdce, Pane, dokud nespočine v tobě.“ Tato touha je projevem touhy lidského srdce po Bohu. Je jedním z nejhlubších způsobů, jimiž nás Bůh volá. V ozvěně našeho nepokoje slyšíme Boží hlas.
Někdy jsou tyto pocity jako spíš hrozivá prázdnota. Kdosi tuto prázdnotu v našich srdcích nazval „Božím otvorem“, prostorem, který může vyplnit jedině Bůh. Někteří se tento prostor snaží vyplnit penězi, postavením či mocí. Takovouto zkušenost jsem získal i já na začátku své podnikatelské kariéry. /…/
Běžné touhy a dojetí
Někdy zažíváme touhu po Bohu v běžných situacích: když se v zimě tiše díváme na zasněžený les, když se dojmeme k slzám při sledování filmu, když zažijeme zvláštní pocit vzájemné propojenosti během bohoslužby. Nevyjádřitelným způsobem toužíme po tom, zachovat si tento pocit a pochopit, co znamená.
Když moje sestra porodila svého prvního syna a já jsem s ním mohl být, cítil jsem se často přemožen láskou. Nádherné dítě, bytost, která předtím neexistovala, daná nezištně světu.
Běžné touhy a dojetí jsou způsoby, jak si uvědomit touhu po Bohu. Prahneme po porozumění pocitům, které k nám přicházejí jakoby zvenku. Zažíváme to, co španělský mystik 16. století svatý Jan od Kříže nazývá touhou po „jakémsi nevím čem“.
Mnozí z nás to zažili také. Jako bychom se ocitli na hranici něčeho důležitého, jako bychom zakoušeli to, co je mimo nás. Zažíváme okouzlení. /…/
Neobyčejné touhy
Někdy cítíme téměř mystickou touhu po Bohu nebo po spojení s Bohem, které mohou vyvolat neočekávané okolnosti. Mystika je často opomíjena jako privilegovaná zkušenost, jež se dostane jedině nějakým superosvíceným supersvatým. Mystika se ale neomezuje jen na životy svatých. Ani každý mystický zážitek se nemusí podobat tomu, co světci popisují ve svých dílech.
Co znamená mystický zážitek? Jedna definice říká, že mystický zážitek je to, když se člověk cítí intenzivně a nezpochybnitelně naplněn Boží přítomností. Nebo když se cítí být vynesený nad normální způsob vidění světa. Nebo když ho přemohlo takové vnímání Boha, které přesahuje jeho vlastní chápání. Nutno říct, že tyto zkušenosti jsou jen těžko popsatelné. Je to jako snažit se popsat svou první lásku, chvíli, kdy jsme poprvé vzali do náručí naše dítě, nebo okamžik, kdy jsme poprvé viděli moře.
Párkrát v životě jsem se s takovými pocity už setkal. Dovolte mi k tomu říci něco víc.
Když jsem byl malý, jezdil jsem do školy na kole...
Když jsem byl malý, každé ráno jsem jezdil na kole do školy a odpoledne zpátky domů. Jezdíval jsem občas s hlučnou skupinou výrostků z naší čtvrti. Ale někdy jsem jel ráno na kole do školy sám. Máloco jsem měl raději než fičet dolů z kopce naší čtvrtí pod stromy i ranním oranžovým sluncem, s větrem svištícím kolem uší.
Nedaleko školy byla úzká betonová stezka vedoucí mezi domy. Škola byla na konci této cesty, za velkým pozemkem. Tam se nacházelo jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě. Vzpomínka na něj mě povznáší i dnes, ačkoli o tom píšu po čtyřiceti letech. Byla to široká louka, po levé straně ohraničená vysokými duby a napravo baseballovými hřišti. V každém ročním období to byla nádhera.
Za chladných podzimních ran jsem zachumlaný v hrubém bavlněném kabátu šlapal do pedálů hrbolatou blátivou cestičkou přes louku po šustivém hnědém listí a suché trávě. V zimě jsem do školy chodil pěšky. Louka se často proměnila v bílou pláň, pod galošemi mi vrzal sníh, zatímco můj dech přede mnou tvořil mrznoucí obláčky.
Na jaře louka explodovala životem. V těch dnech jsem měl pocit, jako bych na kole projížděl přírodovědné cvičení, které jsme dělali ve škole. Tlustí luční koníci poskakovali mezi sedmikráskami. Cvrčci se schovávali v trávě a starém listí. Včely bzučely v bezu a nad dlouhými fialovými a růžovými hledíky. Ptáci poskakovali z větve na větev. Vzduch byl svěží a louka žila svým životem.
Jednou na jaře, to mi mohlo být deset jedenáct let, jsem uprostřed louky prudce zabrzdil, abych nabral dech. Kovový košík na kole přeplněný učebnicemi a sešity se málem vysypal. mezi luční koníky. Stál jsem vedle kola a pozoroval všechny ty barvy, všechen ten pohyb a život kolem sebe.
Podíval jsem se na vrcholek kopce
a pocítil jsem naprosté štěstí.
Obrovské štěstí, že žiju!
A cítil jsem úžasnou touhu vlastnit
a zároveň být součástí toho,
co se nachází okolo mě.
Vzpomínka, jak stojím na té louce obklopený stvořením,
je v mé paměti živější než jakákoli jiná vzpomínka z dětství.
V těchto neobvyklých touhách,
skrytých v prostých obrazech ze života,
nás volá Bůh.
