„Lidé přišli k Ježíšovi, aby mu pověděli o zastřelených z filosofické fakulty.“ Tak nějak by mohlo začínat vyprávění o tom, co v těchto dnech dělají křesťané: přicházejí k Ježíšovi a modlí se za oběti útoku v Praze i za jejich blízké.
V Bibli už jedno vyprávění začíná podobně. Za Ježíšem přišli lidé, aby mu pověděli o nevinně zabitých poutnících v Jeruzalémě. Evangelista Lukáš doslova píše: „V té době přišli k Ježíšovi se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: ´Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete.´“
Ježíš lidem, kteří se mu svěřili
se svou frustrací z nespravedlivého utrpení,
neposkytl vůbec žádnou útěchu!
Možná proto, že věděl, že jsou bolesti,
na které nestačí žádná slova.
I my, když se v těchto dnech ptáme Boha, jak je možné, že dopustil nevinnou smrt čtrnácti vyučujících a studentů, možná nedostaneme žádnou rychlou odpověď.
Ježíš však přesto reaguje: Nejprve rázně odmítá dobové zkratkovité uvažování, že neštěstí je důsledkem nějakého konkrétního hříchu. A pak říká nejdůležitější slovo: obrácení. Obrátit se v jazyku Bible znamená „vidět za“. Tváří v tvář nespravedlnosti zve Ježíš k hlubšímu pohledu víry v to, že Boží spravedlnost se prosadí. V situacích bezmoci Ježíš povzbuzuje k pohledu důvěry, že Boží moc je silnější. V trápení Ježíš nabízí pohled k naději.
V těchto dnech
mohou křesťané dělat právě toto:
přicházet k Ježíšovi,
aby mu povídali o zastřelených z filosofické fakulty,
aby před ním vyslovili to, čeho je plné jejich srdce,
a aby se otevřeli obrácení:
tedy k hlubšímu pohledu
víry a naděje.
