Svátek Dušiček původně pochází z pohanských kultů
Svátek všech věrných zemřelých, lidově Dušiček, křesťané patrně převzali ze starších „pohanských“ kultů, kterým dnes říkáme uctívání předků. Když přijde starší člověk na hřbitov, jde tam za lidmi, kteří mu byli blízcí, které měl rád a na které rád vzpomíná. Pokud se v životě moc nestěhoval, může tam také sledovat, jak se jeho dávní spolužáci jeden po druhém stěhují na hřbitov a připomínají mu mladá léta, na která rádi vzpomíná. To všechno je srozumitelné a přirozené – možná právě proto jsou Dušičky i v naší zemi stále tak populární.
V čem se křesťanský pohled na smrt liší
Na tom se jako křesťané také podílíme, chodíme na hřbitov s květinami a svíčkami a zejména my starší vzpomínáme. Biblická čtení o vzkříšení (např. Lk 20, 27-38) nám ale ukazují, v čem a jak se křesťanský pohled na smrt a křesťanská památka zemřelých od téhle prastaré a obecně lidské představy liší.
Člověk, který jen vzpomíná a vrací se do svého mládí, zůstává sám a uzavřený do sebe. I když měl své zemřelé opravdu rád, vidí jen to, že už zde nejsou a že tu po nich zůstal jako osamělý sirotek. Může mít pocit, že i on sám už jen čeká, kdy se k nim připojí v holém zániku.
Proti tomu se biblické čtení ohrazuje, a to hned v několika ohledech. Zemřelí jistě nejsou mezi námi a i křesťan má zármutek, když mu někdo zemře. Ostatně i Ježíš plakal nad zemřelým Lazarem. Zároveň ale také věříme, že i zemřelí jsou nějak v Božím náručí, takže se za ně můžeme modlit. A i když si nedovedeme představit jak, přece máme naději, že se tam s nimi jednou setkáme. Kříže na hrobech neznamenají, že jsme nad někým „udělali kříž“, že „je s ním amen“ čili konec, jak se často říká. Je naopak znamením vzkříšení a naděje, že zemřelé Bůh jednou vzkřísí – podobně jako vzkřísil ukřižovaného Krista. Tato naděje jistě není ani trochu přirozená a může se zdát nemožná. Neumíme si představit, jak by se vzkříšení mohlo uskutečnit a jak by mohl ten jiný a věčný život vypadat. Žádná lidská představa a úvaha nemůže tajemství vzkříšení nějak prokouknout a rozumově vysvětlit. Pro věčný život se naše představy a slova moc nehodí. O vzkříšení se dá mluvit jen v podobenstvích a všechny spekulace o tom, co vzkříšené čeká, jsou z povahy věci trochu vedle.
Vzkříšení a věčný život, který Kristus zvěstuje a sám přináší, není ani žádná reinkarnace, bezútěšné opakování téhož koloběhu narození a smrti, nýbrž něco docela jiného: pro „život“, kde se lidé nerodí a neumírají, přirozeně nemáme slova. I slovo „život“ je jen podobenství, protože žádné lepší nemáme
Ani pro Krista nebylo lehké zemřít,
ale smrtí lidský život úplně nekončí
Smrt je i pro křesťana těžká věc, ať je to smrt našich blízkých nebo naše vlastní. Ani pro Krista nebylo lehké zemřít, ale vzal na sebe kříž a smrt právě proto, aby na něm Bůh ukázal, že ani smrtí lidský život úplně nekončí. Že Bůh, který nás stvořil a do života postavil, se o nás dokáže dobře postarat, i když tento život skončí. Jak to udělá, nikdo nemůže vědět, ale že to udělá – a to lépe, než si dovedeme představit – to je součást naší víry. „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ (1 K 2,9)
